Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin
STRAŠNÉ POVĚSTI ČESKÉ
V aktualizované verzi vydalo nakladatelství XYZ v říjnu 2016
Nyní k dostání zde


ČESKÁ ČTYŘKA aneb Všechno mělo být jinak
vyjde 23. ledna 2017 v nakladatelství XYZ.


NEZOUFEJTE! JSOU JEŠTĚ HORŠÍ DĚTI NEŽ TY VAŠE!
nyní k dostání v elektronické podobě pro čtečky zde zde zde zde


POHÁDKY PONĚKUD HAMBATÉ!
nyní k dostání v elektronické podobě pro čtečky zde zde

 Postřehy… 

Štrúdlový

Kamarád Tomáš vlastní na venkově sad a přinesl nám tašku jablek.

„Jé, kožeňáky,“ zajásala má žena, „ty jsou dobrý na štrúdl!“

Tomášovi jen zablýskala očička.

Odpoledne před odjezdem do Prahy jsme na „našem“ venkově věnovali výrobě štrúdlu. Zatímco já jsem loupal jablka, manželka se rýpala v internetu, protože naposledy se těsto nějak špatně vytahovalo.

„No jasně,“ vykřikla vítězně, „zapomněla jsem na ocet!“

Na monitoru se šťastně usmívala upravená babička, která nezapomněla přidat ocet, se svým výstavním štrúdlem. Žena připravila těsto, v troubě nahřála hrnce, těsto rozdělila na dva bochánky a přiklopila je nahřátým hrncem. Mezitím jsem namočil půlku omytých rozinek do rumu, druhou do vody, a žena nastrouhala jablka.

Nejdůležitější operací při přípravě taženého štrúdlu je… překvapivě to tažení. Děje se na ubrusu – nejlépe damaškovém, jak pravil internet – ale z domova vím, že žádná hospodyně by damaškový ubrus neobětovala, i když je tehdejší ženy vlastnily. Naopak u nás doma se používal ubrus nejhorší a na kvalitu výrobku to rozhodně nemělo vliv.

Žena plácla těsto na pomoučený ubrus a začala ho rukou rozklepávat.

Chvíli jsem ji pozoroval a potom jsem pomoučil váleček.

„Jdi od toho, prosím tě, to bysme tu byli do Vánoc!“

Rozvaloval jsem těsto do všech směrů, aby se roztáhlo.

„Nesmíš na váleček tlačit. Je to zvláštní, ale pak se neroztahuje.“

„Netlačím,“ zavrčel jsem. „Jak vidíš, tak se roztahuje.“

V jistém okamžiku je třeba váleček odložit, vnořit pod placku ruce a po jejich hřbetech začít těsto roztahovat až do průsvitna. Samozřejmě se občas objeví díra…

„Mně to vadí,“ prohlásila žena rázně. Začala trhat okraje a záplatovala díry.

„To je teda krása,“ ucedil jsem.

Ignorovala mě a jala se posypávat těsto jablky.

„Moje maminka nejdřív těsto pokapala rozehřátým máslem,“ podotkl jsem.

„Tak to pokapej!“

Začal jsem kapat…

„Prosím tě, dej to sem!“ Zdálo se mi, že je krapet nervózní.

Vcelku v pohodě prošly další operace: rozinky, cukr, skořice; krize se dostavila až s těmi posledními. Těsně před zahájení stáčení žena začala přehýbat nepravidelné okraje těsta po stranách dovnitř.

„Proboha, co to děláš?“ vykřikl jsem pobouřeně. „To se přece dělá až na konec, aby se štrúdl uzavřel!“

„Já to dělám teď,“ odsekla.

„No to bude pěkně hnusný,“ ušklíbl jsem se, „cucky těsta…“

„Vlez mi na záda!“

Chopila se ubrusu a začala stáčet.

„Moje maminka to při stáčení průběžně pokapávala máslem,“ řekl jsem nespokojeně při druhé otáčce.

„A to říkáš až teď?!“

Mazal jsem rozpuštěným máslem, a když dojela na konec, na něco jsem si vzpomněl.

„Moje maminka to celé ještě postrouhala citrónovou kůrou.“

„Ježíšikriste, to řekneš, když je to hotový? Bože, tohle je za trest!“

Dlouhou šišku bylo nutné vložit na plech, na což jsme oba měli rozdílné názory. Ale v kuchyni si žena vždycky prosadí své, protože muž povědomě ctí teritorium a v tomto sám sebe považuje za vetřelce. Nicméně…

„Celý jsi to zkazila,“ řekl jsem nakonec, když si prosadila svou a zakroucený válec měl daleko k dokonalosti. Odpověděla mi jadrně, protože ženy už dávno nejsou těmi, které měli za manželky naši otcové a hlavně dědové.

Nebudu popisovat výrobu druhé šišky, protože naše výměna názorů při ní nabírala na síle a slovník hrubnul.

„Jestli ještě někdy přijde Tomáš s jabkama na štrúdl,“ ukončil jsem zlověstně, „přerazím mu nohy!“

Nakonec jsme se vyčerpaní, s tupým výrazem v obličeji a bolavými zády, zřítili na židle. Ušmudlaní a posypaní moukou jako pomocníci ve mlýně.

„Měl bych nás vyfotit a poslat těm na internet místo tý jejich načinčaný báby,“ hlesnul jsem. „Aby čtenáři viděli, jak doopravdy vypadá člověk, který se odhodlá dělat štrúdl.“

A pak mě napadlo ještě něco.

„Měli jsme z toho natočit instruktážní video,“ zalitoval jsem, že nápad přišel pozdě. „Z toho by byl hit internetu.“

„Jo, vysílaný po 22. hodině,“ vydechla žena.

Ale štrúdl byl vynikající.






Ke všem mým knížkám neodmyslitelně patří další pán: Lubomír Lichý. Náhodou jsme spolu chodili na stavební průmyslovku v Hradci Králové a náhodou jsme se po mnoha letech domluvili, že já píšu a on kreslí: do časopisů, do novin, do knížek… s humorem. Je mnohem zábavnější než já, protože též hraje na kytaru a zpívá. Neprohloupíte, když se podíváte i na jeho webové stránky.

Upozornění: všechny texty a obrázky jsou určeny k pobavení čtenáře u obrazovky. Slušností (a právem autorů) je texty a obrázky nekopírovat a nerozmnožovat. Pokud podlehnete pokušení pobavit i své přátele, pošlete jim prosím odkaz na tyto stránky.
Ivan Krejčí
Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.