Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

O zapomínání

Kdykoliv jsem se zeptal své stařičké matky, jak se jí vede, zatvářila se otráveně a odpovídala stereotypně: „Ále, ani se neptej…, už to nestojí za nic.” Na to já kontroval se zdviženým prstem: „Rouháš se Pánubohu, a on si to nenechá líbit.” Pánbůh ji totiž ráčil uchovat zdravou až do pozdního stáří. Když se výjimečně v pětaosmdesáti ocitla se žlučníkem v rukou chirurga, vyskočila druhý den po operaci z postele a za další tři dny už šukala doma po bytě.


„Už je to se mnou strašný,” řekla mi jednoho dne naštvaně do telefonu moje matka, „vím, že jsem ti něco chtěla, ale vůbec si nemůžu vzpomenout co.”

„Ale to je normální, mami,” snažil jsem se ji upokojit, „když zazvoní telefon, přivede to člověka na úplně jiný myšlenky. Napiš si to vždycky na lístek hned, jak dostaneš nápad. Já to tak dělám třicet let.”

Máti protestovala, že to normální není, protože měla sama se sebou mnohem lepší zkušenosti. O mně zřejmě už třicet let valné mínění neměla. Když jsem zavolal za týden, řekla mi dopáleně:

„Tak jsem si zapsala na kus papíru, co jsem ti chtěla, ale teď ho nemůžu najít! Stojím za starou belu.”

Musel jsem ji přesvědčovat o opaku a při argumentaci jsem vzpomenul i její matku, která se dožila téměř stovky s jasnou myslí.

„To sice ano,” připustila matka, „ale nic nezapomínala.”

„Ale mami,” připomněl jsem jí, „jednak ji nikdo s ničím nezatěžoval, a když už - tak si udělala uzel na kapesníku. Nijak zvlášť ti to ale nedoporučuju.”

„A pročpak ne?” zeptala se.

„Protože to předpokládá, že ten kapesník někde nezašantročíš.”


S babičkou jsme mívali jiný problém. Ráda besedovala s Bohem a pravidelně za tím účelem navštěvovala několikrát týdně kostel. Občas spolu zřejmě řešili tak závažné problémy, že babička ztrácela pojem o času, a pak jsme zkřehlou stařenku vyzvedávali těsně před zavírací hodinou. Kupodivu babičce dlouhodobé pobyty v chladírenském prostředí neškodily, naopak se postupně otužovala. Že to bylo osudově dobře, jsme poznali toho dne, kdy se všechny nepříznivé okolnosti spikly naráz. Bylo to v zimě. Matka odjela služebně mimo město, otec meditoval ve své svatyni - pivnici hotelu Avion, a my s bratrem jsme využili volného prostoru k nerušenému řešení svých problémů. Každý z nás se vrátil domů v jinou noční hodinu a většinou měl dobrý důvod tiše se vyhnout ostatním členům rodiny a nejkratší cestou spěchat do postele. Ráno šla máti připravovat snídani, aby se vzápětí vřítila do našeho pokoje s výkřikem: „Proboha, co jste udělali s babičkou?”

„Co bychom dělali s babičkou,” odpovídali jsme s bratrem rozespale, „snad spí ve svý posteli jako jindy…”

„Nespí,” kvílela máti. „Vůbec tu není.”

Šli jsme se tedy podívat, a kupodivu se ukázalo, že naše matka má pravdu. To nás taky zneklidnilo, a všichni jsme se vydali do mrazivého rána babičku hledat. Matka nám chtěla do rukou vtisknout lopaty, přesvědčena, že ubohou stařenku budeme vyhrabávat ze závějí, ve kterých bezpochyby ukončila svou pozemskou pouť při návratu z kostela. To jsme odmítli a udělali jsme dobře, neboť jsme nenarazili ani na závěje, ani na babičku v nich. Když jsme dorazili až do kostela, probíhala tam již ranní bohoslužba. Kolem oltáře se pohyboval kněz s ministrantem a v lavicích jsme napočítali celkem šest žen. Pět z nich odpovídalo nahlas knězi, občas zpívalo, občas se modlilo nebo jinak jevilo známky života. K šesté jsme se vrhli. Lavice nebyly naštěstí pevně spojené, takže babička šla vyndat; uchopili jsme ji s bratrem každý z jedné strany pod paží a nesli jsme ji rychlým krokem domů. Babička při každém dotyku zvonila a my dávali pozor, abychom z ní ani kousek neurazili. Maminka ten den zůstala doma, pomalu zatopila a velmi, velmi pozvolna babičku rozmrazovala. Měli jsme doma první hibernovanou ženu, ale pokud vím, nikde jsme se tím nechlubili.


Vůbec si nemyslím, že by to s mou matkou šlo s kopce - naopak - vydává se na dlouhé pochůzky velikým městem a vždy z nich s přehledem trefí domů. Je jen trochu roztržitější. Její telefonní číslo vytáčím vždy se zvědavostí, o jakém jejím novém kousku se zase dozvím.

„Tak, co děláš, babičko mých dětí?” zeptal jsem se jednou.

„Sedím a cpu se bábovkou,” slyšel jsem hlas své matky, jenž měl daleko k laskavosti. „Ohlásil se mi tvůj syn, že mě navštíví, tak jsem upekla bábovku. Samozřejmě jsem do ní zapomněla dát kypřící prášek. Bábovka je tvrdá, a nedá se jíst. Tak jsem si řekla, že ti ji po Ivošovi pošlu, protože ty sníš všechno, co je sladký…, ale vzpomněla jsem si na to, až když byl pryč. To stáří je hrozný!”

Snažil jsem se ji uklidnit.

„Jakýpak stáří, cožpak si nepamatuješ, co jsme dokázali s mojí ženou už v mládí?”

Jako většina Pražanů jsme celý život v pohybu - každý víkend opouštíme velkoměsto, abychom se nadýchali svěžího vzduchu v nezkažené přírodě nebo udržovali přátelské kontakty mnohdy ve zkaženějším vzduchu než je ten náš. Ten, kdo vede podobný kočovný život, ví, že ten báječný víkend je obalen hodinami vymýšlení, shánění, balení a poté vybalování a ukládání věcí na své místo. Odjížděli jsme jako vždy v chvatu, na poslední chvíli jsme vyprali pleny a ještě mokré jsme je nacpali do kbelíku - a sto kilometrů od domova jsme se ocitli bez plen. Tedy naše miminko. Kbelík s plenami zůstal v přízemí desetipodlažního domu před výtahem. Když jsme se v neděli navrátili, stál kýbl před našimi dveřmi. Asi nás už měli sousedi přečtené.

Horší kousek jsme našemu nebožátku provedli o pár let později. Vyrazili jsme v Krkonoších na procházku ve třech: dítě na sáňkách, já se ženou jako tahouni. První část naší cesty vedla po silnici, na níž nás občas míjela auta. Slunce svítilo, sněhu bylo dost a sáně klouzaly jako po másle. Jak už to mají ženy ve zvyku, místo aby při podobných příležitostech užívaly pohody a mlčely, pokládají to za vhodnou příležitost k řešení (jejich) rodinných problémů. Ale kterou příležitost ony za vhodnou nepokládají? Tak i ta moje. Netrvalo dlouho a naše gestikulace byla stále živější. Rovněž naše hlasy byly silnější a silnější, a tak jsme zpočátku ani nevěnovali pozornost autům, která nás míjela a troubila. Někteří lidé z těch aut na nás zuřivě gestikulovali.

„Vidíš ty lidi?” řekl jsem ženě, „hrozí na tebe, protože tvůj řev jim ruší poslech autorádia…”

„Nehrozí na mě; hrozí na tebe, protože se jim nelíbí, že na mě řveš!” křičela. Pak trochu znejistěla a dodala: „Vypadá to, jako by ukazovali někam dozadu…”

Obrátili jsme se a opravdu: naše sáňky klouzaly ladně a snadno, protože byly prázdné! Ubrečené dítě sedělo rozcapené na kraji silnice půl kilometru za námi. Naštěstí bylo dostatečně ztuhlé, a tudíž nepohyblivé a projíždějícím autům nepřekáželo.

Ale to ještě nebylo všechno. Měli jsme pro naši holčičku schovaný ještě lepší kousek. Bylo jí pět let a navštěvovala školku. Chodila do ní ráda, protože již v tak útlém mládí měla silně vyvinutou potřebu komunikovat s lidmi, a tu její vlastní matka už sama nedokázala naplnit. Jednoho dne mi žena ráno vysvětlila svůj důležitý pracovní program, který měl skončit někdy kolem šesté hodiny večerní. Já jsem se pak odebral s dítětem do školky a dále za realizací svého důležitého pracovního programu, přičemž ten manželčin jsem pochopitelně pustil z hlavy. V pět hodin jsem přišel domů, převlékl se, otevřel si pivo a spokojeně sedl k hokejovému zápasu v televizi. Krátce po sedmé hodině dorazila domů utahaná žena.

„Ahoj,” řekla ještě ve dveřích, „nešlo to dřív. Bylo tu vůbec něco k jídlu?”

„Copak jídlo, to tu nějaký bylo,” ujistil jsem ji „ale kde máš Kláru?” zeptal jsem se zvědavě.

Ztuhla.

„Jak to, kde mám já Kláru,” vypravila ze sebe, „kde máš ty Kláru, tys ji měl přeci dneska vyzvednout, když já…”

Druhou polovinu věty jsem už neslyšel. Polooblečený jsem vystřelil do podzimního večera a po rekordním sprintu se vřítil do školky. V duchu jsem viděl nešťastné opuštěné dítě vystrčené na ulici, prokřehlé, ubrečené, s nudlí u nosu, nervově poznamenané na celý život strašným poznáním, že ho rodiče odložili. Vřítil jsem se do šatny - a našel tam dvě spokojené klevetící ženy: uklízečku, která si konala svou práci, a naši dceru, která - oblečena a několik hodin připravena k odchodu - s ní řešila jejich ženské problémy. Když mě uviděly, mírně mě vypeskovaly; přerušil jsem je totiž v nejlepším. Dítě odcházelo nerado a domů se netěšilo. Ani já.

Takže ať si někdo u mě stěžuje na zapomínání po osmdesátce!


Zavolal jsem jednou krátce před polednem.

„Tak co, už přemýšlíš, co budeš dnes vařit?” dobíral jsem si vlastní matku.

„Náhodou,” odpověděla hrdě, „už mám vařeno.”

„A co to bylo?” vyzvídal jsem.

„Vařila jsem vepřové na kmínu…,” řekla zvolna. A rezignovaně dodala: „…ale zapomněla jsem tam dát kmín!”

To všechno jsme zanedlouho probírali znovu při naší návštěvě u sobotního obědu. Máti upekla kuře s nádivkou a jako přílohu čínské zelí s výbornou česnekovou zálivkou. Sobě k tomu přidala trochu rýže, která jí zbyla z dřívějška. Manželka i já jsme se střídali ve vyprávění příkladů ze života, které měly mé matce dodat patřičné sebevědomí. Také jsme chválili jídlo, které skutečně bylo velmi dobré.

„Tady máš jasný důkaz, že ti to stále výborně myslí,” přesvědčoval jsem ji. „Všechno je přesně jak má být, nezapomněla jsi na nic…”

Náhle mě matka přerušila.

„Tak se na mě podívejte jak jím,” řekla znechuceně. V každé ruce třímala jednu vidličku.


Podpora pro OGG ve Windows media playeru

Dotek motýla - čte autor ogg mp3

O nahrávání - autor zuří ogg mp3

SMS vyzvánění ogg mp3

O zapomínání - čte autor ogg mp3

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.