neděle

Odjezd z Florencie - Praha

Ráno pršelo. Po dvou týdnech krásného počasí přišel životodárný déšť. Giuseppe je odvezl na nemocniční parkoviště a pod deštníkem počkal u auta, než si rodinka vyřídí osobní věci s náčelníkem.

„Stojíte kolem mne jako u smrtelné postele,” řekl František nespokojeně. „Upozorňuju, že závěť jsem nenapsal a majetek ještě nedělím. Radši už jeďte,” řekl o poznání vlídněji, „máte před sebou dlouhou cestu. A ty,” obrátil se k synovi, „udělej si přestávky na odpočinek. Ne abys to jel v jednom tahu!”

„Já na to dohlédnu,” řekla Marie. „Budeme se na tebe těšit za týden doma.”

To bylo loučení na týden. Daleko horší bylo na parkovišti, kde si vzal Giuseppe Petru stranou.

„Nechci tě ztratit,” řekl tiše. „Zůstaň tu se mnou ještě týden… a pak tě odvezu i s otcem do Prahy.”

„To nejde,” vyhrkla prudce.

„Proč? Čeká tam na tebe někdo?”

„Ne.”

„Tak proč to nejde?”

„Protože…” zaváhala. Protože pak bych tě už z hlavy nedostala… Protože bychom se milovali a já bych ti zcela propadla… Protože pak by bylo po tvém, já bych zůstala s tebou a stala se tvou otrokyní. Zavrtěla hlavou. „Proto.”

Díval se jí zoufale do očí.

„Co mám udělat, abys zůstala?”

Už zase měla pevnou půdu pod nohama.

„Nic - protože nezůstanu. A ta otázka je špatná.” Maličko zaváhala, ale potom se odhodlala. „Můžeš se ptát… co máš dělat, aby… my dva…” Polekala se, co to z ní leze, a mávla rukou. „Ptát se můžeš… ale jen sám sebe,” dodala rozhodně.

Unikala mu.

„Přijedu za týden,” řekl rychle.

Letmo ho políbila na rty, vysmekla se jeho chtivým rukám a odběhla k autu. Než nasedla, pěkně zmokla.

Dobře ti tak, pyšná princezno, pomstychtivě si pomyslel mladík pod deštníkem. Chtěl jsem tě doprovodit.

Giuseppe se vrátil domů, vyběhl schody do patra a v ložnici se oblečený vrhnul na svou širokou postel. Cítil se zhrzený, odkopnutý, a byl pevně rozhodnutý celý den se rýpat v bolestivém nitru. Za oknem šuměl déšť a přispíval tím k tíživé atmosféře v místnosti. Aspoň to mladíka uspokojilo, neboť v jásavém svitu slunečních paprsků se člověku v nitru rýpe hůř.

„Já jí na podnose nabídnu své srdce a ona ho hodí psům!” hořce si stěžoval polštáři. A mnoho dalších obvinění adresoval dívce, která mu zlomila srdce.

„KURVA! Já jsem přece takovej vůl!” zařval nakonec do stropu. „Jo, blbej Ital,” drtil v zubech zuřivě, „to jsem! Blbej Ital! Protože chytrej Ital si zašuká. Blbej se k tomu zamiluje… a ten úplně nejblbější… DEBIL… dostane kopačky!”

Přenechejme mladíka jeho bolu, neboť průběh situace, ve které se nalézá, je nám zkušenějším důvěrně znám: především je třeba obvinit a na hadry rozcupovat osobu, která nás ponížila. Když už z ní nezůstane ani nit, obrátíme pozornost k sobě. Nejprve s překvapením, vzápětí však trpce zjistíme, že tato země nenosila většího hlupáka, blbce, kreténa… než jsme my a pomstychtivě zadupeme sami sebe několik sáhů pod zem. Některým jedincům to stačí a buď vysílením usnou, nebo se dopotácí k domácímu baru a usnou až po několika vydatných doušcích alkoholu. Jiní - a to byl případ našeho hrdiny - se ještě rozhlédnou kolem sebe.

„A za všechno může můj nemožný fotr!” zařval k několika pádícím koňům z Maremmy na obrazu Giovanniho Fatorriho. „Druhej DEBIL DI CAPPELLO! Kdyby se naučil řídit, tak se nic z toho všeho nestalo!”

A ty by ses několikrát nádherně nepomiloval… Tak snad už brzdi, ne?

„No jo, no jo,” zabručel a vydal se k baru pro sklenku whisky.

Celkem snadno se Honza vymotal z parkoviště na dálnici, protože tou trasou už jednou jel. Objížděli město, ale tentokrát se Florencie zahalila do mlžného oparu deště a nebyla k poznání. Vlhko bylo i v autě, protože Petra smrkala častěji než jindy a v přestávkách si tiskla kapesník na tváře. Honza se věnoval řízení vozu a Marie nenápadné kontrole řidičovy bdělosti. Ten si za stejným účelem zapnul rádio, ale když se z reproduktorů ozval italský tenor, usoudil, že by to mohlo sestru rozhodit ještě víc, a požádal matku o cédéčko. Marie zašátrala v přihrádce a automaticky zasunula disk do přehrávače. Po chvíli se autem rozezněl český rytmus osmdesátých let a rozdováděný hlas Michala Davida. To se zase ocitl na kraji pláče Honza, když však pohlédl na spokojený obličej matky, komentář si rozmyslel. Tak, táto, můžeš být klidnej… takhle nabuzenej za volantem rozhodně neusnu, pomyslel si masochisticky.

Jak je to prosté: i ve srabu si moudrý člověk najde skulinku optimismu.

Giuseppe se vzbudil pozdě odpoledne. Nejdřív si trochu urovnal myšlenky a následně i rozválenou postel. V koupelně si upravil zevnějšek a vydal se za otcem. Zaklepal na dveře jeho pracovny, a když uslyšel hlas, vešel dovnitř.

„Tak co,” přivítal ho hrabě, „zdá se, že ses s Čechy loučil dost důkladně.”

„Nikoliv,” odtušil suše syn. „Loučení bylo stručné. Důkladně jsem se z toho vzpamatovával.”

„Ale… snad ses nezamiloval?”

Giuseppe mlčel. Díval se otci do očí a pusou vyráběl grimasy, jako by chtěl tváře přihlásit na gymnastickou soutěž.

„Že by?” podivil se otec a v jeho hlasu bylo možné rozpoznat potěšení. „Že by můj syn byl schopen citu? Že bych se mýlil, když jsem ho považoval za cynika, který ženu potřebuje jen k občasnému ukojení tělesných choutek? To by mě potěšilo.”

Mladík chtěl s otcem probrat jinou věc, ale zmínka o cynikovi ho rozpálila. Přestal cvičit s pusou.

„Ty mi tady dávej školení o mužích, kteří potřebují ženu jen k občasnému ukojení tělesných choutek! Zrovna ty!”

„To sem netahej!” vyštěkl otec. „Já jsem ti nechtěl do domu přivést macechu!”

„Ou kej, ou kej,” rychle bral syn zpátečku, „to tě šlechtí. Tak promiň… to mi hned nedošlo. Ale přišel jsem kvůli jiné věci. V pátek odvezu toho svatého Františka do Prahy. Nemusíš nikoho shánět.”

Otec vytřeštil oči.

„Koho že odvezeš?”

„Svatého Františka. Vlastní rodina mu tak začala říkat po tvé adorační řeči v hospodě.”

Hrabě už byl v pracovně dlouho sám, a stále pátral v mozku, čím se tak strašně provinil, že jeho potomek nevynechá jednu příležitost, aby mu nepocuchal nervy… přežil jsem jeho pubertu, ale už je mu pětadvacet… avšak na nic nepřišel. Kromě samotného aktu zplození.

Byl už večer, když konečně projížděli Prahou a blížili se k domovu.

„A zase nezaparkujeme,” pronesl Honza sklíčeně. „Zase budou všichni dřepět doma, místo aby byli někde v přírodě. A my budeme lítat s báglama po celý čtvrti.”

„Jen se neboj,” reagovala matka sebejistě. „Jedno místo na nás čeká.”

Podíval se na ni užasle.

„A to víš odkud? Někde to hlásili? Nebos koupila kus ulice?”

„Ne, jen si to intenzivně přeju už od Berouna.”

„A to stačí?”

„Ano. Podívej… existuje učení, které říká, že když si něco intenzivně přeješ, tak se ti to vyplní. Můžeš mi pomoct, aby to bylo jisté.”

„Aha…”

Byl unavený a nechtěl se přít, dokonce ani s vlastní matkou ne. Zpomalil a míjel auto za autem zaparkovaným u chodníku. Přesně před vchodem do jejich domu bylo jedno místo volné.

„Co jsem ti říkala?” zeptala se matka klidně, zatímco syn couval do mezery. „Funguje to.”

Dokončil úkon a vypnul zapalování motoru. Zamyšleně se díval před sebe.

„Tak tím by se to vysvětlilo,” hlesl spíš pro sebe.

„Co by se… Co by se tím vysvětlilo?” zeptala se zvědavě.

„Proč muži většinou umírají dřív než jejich ženy.”

Za týden

Praha, příjezd Františka - Giuseppe a průzkum hospod

Za týden se František konečně rozhlížel po prostorné jídelně v paláci rodu di Cappello.

„Tak přece jen něco z historické Florencie uvidím,” smál se.

Ale co rezesmálo jeho, nepřipadlo k smíchu ostatním kolem stolu: starému hraběti, mladému hraběti a tlumočnici Angele. Dívali se na něho rozpačitě.

„Ale ne,” chlácholil je, když pochopil jejich rozpoložení, „ničeho nelituji. Dávno už mě život naučil, že i věci špatné se časem ve světle dalších skutečností ukážou být v něčem dobré. A některé to stihnou okamžitě. Jestli si myslíte, že mě štve pokažená dovolená, tak jste na omylu. Naopak. Pokažená by byla, kdybych se každý den budil s pomyšlením, že před mýma očima uhořel člověk a já jsem mu nemohl pomoci. A dost. Od této chvíle už o tom nechci slyšet ani slovo.”

Starý hrabě se zhluboka nadechl, ale František ho nenechal promluvit.

„Žádné díky, pane hrabě,” řekl důrazně, „těch už bylo dost. Postaral jste se o mou rodinu - za vydatné pomoci mladého pána,” obrátil se k Giuseppovi, „i o mě - za vydatné pomoci Angely,” obrátil se k tlumočnici, „která byla perfektní, jak obrušovala moje kletby i květnatou mluvu pana hraběte… Angelo, až ještě zvládneš rozdíl mezi tykáním a vykáním, budeš k nepřekonání.”

Angela pokrčila bezmocně rameny.

„To máš těžký, pane František. Procházka vždy říkal: ty vole! Nikdy vy vole!”

Hrabě Giovanni di Cappello překvapeně sledoval, jak se režie loučení ujal jeho host, a zmateně přemýšlel, co vlastně má říct, když veškeré díky mu byly zakázány. Ale František už své sdělil a teď se s úsměvem díval na hraběte v očekávání, co z něho vypadne.

„Hm,” odkašlal si Ital, „když tedy jsou díky zakázány, budu stručný. Děkuji Bohu, že jsem vás poznal. A to nejen proto, že… hm…, ale i pro naše dlouhé debaty, ze kterých jsem poznával jiný život a jiné osudy lidí v jiné společnosti a které mi připomněly, že já sám žiju v jakési slupce… ponořen do svého světa… a že je třeba se taky dívat kolem sebe… vnímat problémy druhých…”

Zachytil pohled syna, který ho upřeně sledoval a souhlasně pokyvoval hlavou, a hluboce si povzdechl.

„Signore Francesco… tenhle palác i vila v Gaiole jsou vám i vaší rodině k dispozici, kdykoliv zatoužíte navštívít Toskánsko. Bude nám ctí vás tu znovu přivítat.”

František se vymrštil, nadšeně potřásl hraběcí rukou, zopakoval to s Angelou a za pár minut už s ulehčením seděl na pohodlném zadním sedadle bavoráka, který směřoval ku Praze. Mohl se už i opřít, ale spíš dával přednost jednomu či druhému boku a občas se pohodil na břicho. Podvědomě si záda stále chránil. Vyptával se řidiče na jeho dojmy z provázení české rodiny a na oplátku byl zase Giuseppe zvědavý na řeči, které vedl Čech s jeho otcem v nemocnici.

„Vyprávěl vám také o své ženě?” zeptal se lhostejně.

„Moc ne… Říkal, že se bezhlavě zamiloval do krásné prodavačky ovoce, ztratil hlavu a přivedl ji do jiného stavu. Když to sdělil svému otci, ten ho honil po paláci s kordem v ruce. Zachránil se skokem z okna - naštěstí v přízemí. Tu… tuším, že se jmenovala Lisa… tu Lisu si tajně vzal v nějakém kostelíku na předměstí a odstěhovali se do Gaiole, kde najal vesnickou dívku jako pomocnici. Po narození dítěte ho žena opustila…”

„Opustila?” zvolal Giuseppe překvapeně. „Ona nezemřela?”

František si zděšeně uvědomil, že nevědomky možná prozradil něco, co má mladíkovi zůstat navěky skryto, a zapnul mozkové závity naplno.

„Počkej, počkej,” mírnil ho. „Nesmíš mě chytat za slovíčko, má angličtina je bídná. Co jsem vlastně řekl?”

„His wife walked out on him.”

„Aha. Asi jsem měl použít left, ne? She left him. She left him forever. Neříkal, jak ho navždy opustila,” zalhal.

„Prý se utopila v moři… Ale já tomu nevěřím. Jako klukovi se mi občas ve snu zjevovala krásná paní… věřil jsem, že je to maminka. Ale když jsem z otce mámil její fotografii, odbyl mě, že žádnou nemá.”

„To je možné, byli spolu tak krátce a jistě měli jiné starosti.”

„Nevěřím. Jak znám svého cholerického otce - a jak říkáte, má to nejspíš po svém otci - všechny její fotografie zničil. A proč by to dělal, kdyby zemřela?”

Františkovi nebylo téma hovoru zrovna po chuti, cítil, že bruslí po tenkém ledě, avšak Giuseppe nepovolil.

„Víte, že mi o matce dodneška nic neřekl? I Carmela mlčí jako hrob. Utopila se v moři, chudinka, buď rád, že tě nevzala s sebou… Můj otec mě připravil o matku, o babičku, o dědu… a ještě se diví, že jsem na něho alergický!”

To už bylo na Františka moc. Hrabě mu k srdci nepřirostl, ale jistou otcovskou kolegialitu cítil.

„Počkej, počkej… Otec tvou matku neutopil - na to ji příliš miloval, tím jsem si jistý… A tvá babička už byla těžce nemocná, když ses narodil, takže jí o tobě neřekli. A děda byl naštvaný a o vnukovi slyšet nechtěl. Za to všechno tvůj otec nemůže, ten se provinil jen tím, že tě zplodil. Tak na něho neházej víc hříchů, než mu přísluší.”

Giuseppe chvíli řídil mlčky.

„Mám mu za zlé, že jsem se o své rodině dozvěděl víc od vás než od něho,” řekl nakonec. „A kdyby v tom autě zahynul, nedozvěděl bych se o matce už nikdy. I když… těch pokusů už odmávnul…”

František si povzdechl.

„To je mi líto. Ale víš… asi mám u hraběte jistá privilegia a on cítí povinnost být ke mně upřímný. A potom… Někdy se člověk se svým trápením svěří spíš cizímu než vlastnímu synovi. Což platí i obráceně. Nebo snad ne?”

Jeho otázku ponechal mladík bez odpovědi.

Přivítání Františka na domácí půdě bylo velkolepé. Dopředu si objednal svíčkovou s knedlíkem a náležitě si ji užil. Neužil si ji však Giuseppe ani Honza.

„Kde je Petra?” staral se mladík hned po přivítání s domácími, když jim předal vzácný náklad a vzal si Honzu stranou.

„Není tu,” zněla rozpačitá odpověď. „Musela odjet.”

Už několik dní Honza v duchu zuřil, kdykoliv si připomněl Italův plánovaný příjezd. Otec ho v tu chvíli nezajímal, toho přenechával matce, ale po důkladném rozboru situace se sestrou v klubu Druhé patro mu bylo jasné, že Petra vezme roha a Itala bude křísit on sám.

„COžE?”

Giuseppe zůstal jako opařený.

„No… víš… ona měla už před prázdninama…”

„Jedu domů!”

Otočil se, aby nebylo vidět, jak zrudnul dalším ponížením. Chtěl být co nejdřív pryč z téhle hnusné země, která zplodila odpornou kreaturu slyšící na jméno Petra, co nejrychleji být v milovaném Toskánsku a zapomenout, zapomenout… na dva minulé týdny. Vymazat je z paměti. DELETE. Opravdu chcete soubor PETRA hodit do koše? YES!

„Nepustím tě,” Honza mu rozhodně zastoupil cestu. Když však pohlédl Toskáci do tváře, zkrabatil tu svou. „Peppe,” téměř zaprosil, „máš za sebou tisíc kilometrů… nemůžeš dnes odjet. A já se celou dobu těším, že spolu protáhneme hospody, jak jsem ti slíbil už v Gaiole. A v těch hospodách… musíme hodně věcí probrat… protože já něco vím o tobě a o Petře… a musím ti to říct…”

Mluvil naléhavě a doprovázel to zoufalým pohledem. Peppe ho mlčky poslouchal a pomalu vychládával. Konečně, unavený po jízdě byl. A ne zas tolik, aby nesnesl tah noční Prahou.

„Víš co, Peppe? Dej mi klíče od vozu a já tě zavezu na Kampu do hotelu. A pak spolu vyrazíme, ano?”

„Máš strach, že ti zdrhnu?”

„Jo.”

Giuseppe vyloudil na tváři náznak úsměvu. Sáhl do kapsy pro klíče od vozu a podal je Honzovi.

„Ale jestli bavoráka odřeš, tak nechoď hraběti na oči!”

„Jasně,” zasmál se Honza ulehčeně, „vždyť vím, jak ten je na auta opatrný!”

Bavorák není škodovka a Čech není Ital, jenže Čech si umí poradit s každou situací, protože to mu do genetické výbavy vsadili komunisti, když za své vlády každou chvíli připravili obyvatelstvu nějakou kritickou situaci, kterou ti nebožáci museli zvládnout svými silami. Honza se pomalu rozjel, vyzkoušel, kde zabírá spojka, a za chvíli ujížděl s vozem, jako by ho řídil roky. Pomalu se prokousávali večerním provozem na nábřeží, přejeli Jiráskův most na Malou Stranu a potom už Giuseppe se zájmem pozoroval, jak se Honza obezřetně proplétá starobylou spletí uliček k hotelu Kampa.

„Páni,” vydechl překvapeně, „to je jako u nás ve Florencii…”

„Taky jsem chtěl, aby ses v Praze cítil jako doma,” řekl Honza, „tak jsem tě nemohl píchnout někam na předměstí.”

V hotelu odmítl čekat v hale.

„Jdu s tebou nahoru,” řekl rázně.

„Budou si myslet, že si vedu českýho kluka na sex,” protestoval Giuseppe.

„Nedělej si starosti, na to tu jsou zvyklí už od 18. století, když tu bydlel váš poslední velkovévoda,” lehkomyslně opáčil Honza, ale když zachytil mladíkův pohled, zvážněl. „Ať si myslí, co chtějí, tak dlouho to nepotrvá.”

Ital netušil, jak dlouho si může člověk užívat placený sex na hotelovém pokoji, ale z literatury znal pojem hodinový hotel, a tak usoudil, že do půl hodiny by měli vypadnout, aby jeho čest zůstala neposkvrněna.

„Musím se vysprchovat a budu po pokoji chodit nahý!” zkusil poslední výhružku.

Honza jen mávnul rukou.

„To už mě nezlomí. Jednak jsem s tebou bydlel, jednak jste mi ve Florencii servírovali nahý mužský na každým kroku. Ale já si tě musím ohlídat.”

Sprchování mladého Itala osvěžilo a opravdu netrvalo dlouho, takže ho nikdo nemohl podezřívat z provádění nepravostí. S novými silami a částečně uklidněn vyrazil po boku kamaráda do města. Hned od hotelu směřoval Honza k Lichtenštejnskému paláci a podél jeho zdi na malou náplavku u Vltavy, ze které uslyšel slabý zvuk houslí.

Když dorazili k řece, užasli: byl teplý letní večer, u nohou jim šplouchaly vlnky a před nimi se rozprostíral úchvatný pohled na osvětlený Karlův most a Karlovy lázně na protějším břehu. Nedosti na tom; jen pár kroků od nich stála mladá dívka a z jejích houslí se linuly dramatické tóny. Nebylo to žádné pokojné bublání smetanovské Vltavy, byl to souboj neviditelných Titánů, který vysílala k nebi. Viděli jen štíhlou tmavou siluetu proti třpytivým světlům na hladině nepokojné řeky; vlnila se s houslemi pod bradou a ruka se smyčcem občas zahrozila oblakům, jindy se snažila píchnut imaginárního kapra ve vodě. Dívka snad cvičila nebo jen měla touhu zahrát si na břehu řeky, to však bylo v tu chvíli jedno, protože se stala součástí neskutečného divadla, v němž do sebe přesně zapadla kolečka historické architektury, teplého večera, řeky, světla, zvuků přírodních i uměleckých a otevřených srdcí účastníků, opojné chvíle, kterou člověk zažije možná jednou za život.

Chlapci stáli jako přikovaní, neschopni slova ani pohybu, všemi smysly vstřebávali ten zázrak, kterého se jim nečekaně dostalo, a přáli si, aby trval co nejdéle. Ale chvilky štěstí bývají krátké, neboť v opačném případě by se z nás stali měkkýši.

„To je neskutečné,” vydechl Giuseppe, když housle zmlkly. „Jaks tohle dokázal?” rozmáchl se rukou kolem a pak ji zaparkoval směrem k umělkyni.

„Ty vole,” plácnul ho parťák po pleci, „tohle přece žádný člověk nevymyslí! To přichází odněkud… z neskutečna… a my to dostali za odměnu…”

„…protože jsme hodní chlapci,” doplnil ho Giuseppe téměř zbožně.

Všichni máme o sobě lepší mínění, než nám přísluší.

Prošli náměstíčkem Na Kampě a po schodišti vystoupali na Karlův most. Po několika krocích se Giuseppe nahnul přes kamenné zábradlí a upřel zrak na náplavku. Byla prázdná, dívka s houslemi zmizela.

„Možná to byl jen přelud,” zamumlal, „a celé se mi to jen zdálo.”

„Dva lidi stejný sen nemají,” oponoval Honza. „Já byl přece při tom.”

Kráčeli po mostě směrem ke Starému Městu, protože tam byl pivní rajón, který Honza mínil předvést svému hostu.

„Člověče, víš, co je hrozný?” zastavil se náhle Giuseppe. „Že tohle nebudu moct nikomu vyprávět. Protože by mě zbili, že se jim snažím vnutit takový kýč.”

Pokračovali v chůzi, ale v polovině mostu se zastavili a ohlédli se k Malé Straně. Nalevo vysoko v kopci viděli osvětlený Strahovský klášter, proti sobě obě Malostranské mostecké věže, mezi nimiž vykukovala kupole kostela svatého Mikuláše, napravo se rozkládal impozantní Hrad. Když se dost pokochal pohledem na památky, sklouzl Toskáncův zrak na řady soch po obou stranách mostu.

„Takhle má vypadat historický most,” řekl uznale. „A ne ho zacpat krámy řezníků…”

Prošli Staroměstskou mosteckou věží a dál Karlovou ulicí jako miliony turistů před nimi a bezpochyby i po nich, ale pak Honza zahnul do Husovy ulice a zastavil před pivnicí U Zlatého tygra.

„Tady bychom měli zahájit naše putování po českých pivech, protože stojíme před nejslavnější pražskou pivnicí,” prohlásil slavnostně. „Ale nezahájíme,” dodal už smutně, „právě pro tu její slávu. Scházeli se tu umělci, politici i řemeslníci a po válce zde měl sídlo jeden z nejlepších českých spisovatelů Bohumil Hrabal. Znáš? Neznáš, samozřejmě… máte vlastních spisovatelů dost, že? Takový náš Alberto Moravia, ale čtivější… No, a za ním sem chodili i prezidenti Václav Havel a Bill Clinton, Madeleine Albright a další. Takže devadesát procent návštěvníků jsou štamgasti a my normální tu místo neseženeme. Pojď se podívat, dostaneme aspoň větší žízeň.”

Vešli dovnitř a od vchodu si prohlédli dlouhou pivnici se stoly podél obou stěn a plně obsazenými židlemi.

„Tady se čepuje plzeňský Prazdroj, ale my na něj půjdeme jinam.”

Necítili se ve své kůži, protože vypadali jak sirotci a překáželi provozu, tak vypadli a pokračovali dál Husovkou, zahnuli do Zlaté a po několika krocích Jilskou dorazili k restauraci U Vejvodů.

„Tady se chytneme určitě, to je ratejna… jenom doufám…” mumlal Honza při vstupu do podniku a nedočkavě kroužil pohledem kolem, „že se aspoň upíchneme v pivnici. Hurá, je to dobrý!”

Počkal na číšníka a objednal dvě piva; potom vzal hosta do vedlejší místnosti.

„Ono to tu vypadá trochu jako na nádraží,” ukazoval mu prostornou halu s ochozem nad nimi, která bzučela mnoha jazyky světa a kde vzduch vířili pobíhající číšníci, „ale táta to tady při studiích zažil ještě v komornějším duchu, protože měli školu nedaleko a chodili sem na pivo. Jenže to prý byl ten dům taky dvacet let v lešení. Hele, ale nejvyšší čas dát si něco k jídlu.”

Vrátili se ke stolu, kde už na ně čekaly dva půllitry se zlatavým mokem a bílou pěnou. Honza se zálibně zadíval na pivo, pak na kamaráda, pozvedl džbánek a slavnostně pronesl:

„Tak vítej v Praze! Zahajujeme tím nejlepším! Plzeňský Prazdroj alias Pilsner Urquell, to je kamaráde naše Birra Nobile! Teď zažiješ festival silné hořkosti toho nejlepšího českého chmelu, žateckého poloraného červeňáku - mimochodem: ještě můj táta ho na brigádách vlastnoručně česal - a přirozené sladkosti ječného sladu, to vše doplněné měkkou vodou, kterou čepují jen v Plzni.”

Giuseppe zastavil pohyb ruky s půllitrem směřující k ústům a užasle zíral.

„Jen se napij,” pobídl ho přednášející sladce. „Natáhni první doušek a poválej ho v puse… tak… Na špičce jazyka cítíš perlivý dotek hnědavé, medově ořechové chuti, s následným tónem pražených zrn. Na patře jsi objevil hořkost chmele. Jemná hořkost je vyvážena tóny teplého karamelu s jemnou, ořechově hnědou sladkostí pražených zrn s krémovou plností. A teď polkni… Hořkost ti přináší povzbuzující pocit, jak se střídá vjem chladivého a teplého… a tu hořkost doprovází jemná chuť sladu, kterou přináší krémová plnost… doplněná příjemným pocitem louskání oříšků… A nakonec v ústech zůstane… ostrá a výrazná hořkost, kterou překrývají sladké hnědé tóny karamelu.”

Giuseppe polknul ještě několikrát, než položil půllitr na stůl a hřbetem ruky si otřel ústa. Pak se nadlouho mlčky zadíval do Honzových očí. Až ten znervózněl.

„No co je? Nebylo to snad tak? Pak bychom museli pivo reklamovat!”

Konečně Toskánec promluvil.

„A to bylo co… to tvé vystoupení… odveta za náš vinný sklep?”

Honzovi se pobaveně zablýsklo v očích.

„Chytrý chlapec,” řekl uznale. „Učil jsem se to celé odpoledne.”

I tvář chytrého chlapce povolila.

„Všude je to stejné,” povzdechl si, „vinaři, pivaři, jedna čeládka. Každý chce prodat… a konkurence je veliká… Ale jedno uznávám: je krásné na pohled - s tou jiskřivou medovou barvou a nádhernou bílou čepicí… Mám hlad.”

Přiťukli si a vrhli se na jídelní lístek.

„Víš co?” navrhl Giuseppe. „Poraď mi nějaké typicky české jídlo.”

Řekl to právě včas, aby Honzovi spadl kámen ze srdce, který se na něm usídlil, když zahlédl specialitu šéfkuchaře za dva tácy. Ale česká kuchyně byla v pohodě, a tak mu doporučil moravské vrabce s červeným zelím, bramborovým a houskovým knedlíkem, a sám si objednal smažený vepřový řízek s bramborem. Znovu si připili.

„Tak co?” zeptal se Honza dychtivě. „Jak to hodnotíš ty?”

„Dobrý.”

„Ach jo, tihle vinaři,” povzdechl si Čech zhrzeně, „s těma si člověk v hospodě moc radosti neužije…”

Což nebyla šťastná poznámka, protože tím Italovi cosi připomněl.

„No, zvlášť dneska,” řekl sklesle. „Měl jsem odjet.”

„Ne, neměl,” vyjekl Honza. „Rozhodně ne dřív, než to spolu probereme. Ale až na další štaci. Tady máme za úkol se v klidu najíst. Tak nechejme vášně stranou.”