- Dneska si dáme indiánskou…
- Ó, indiáni… Vinnetou, Old Shaterhand… Bílý bratr, rudý bratr…, přátelství…
- Hm… Tak na to rychle zapomeň!

O indiánském náčelníkovi Černé péro, ze kterého se stalo Šedé péro, a jak se s ním vypořádalo Rudé maxipéro

Bylo to v dávných dobách, kdy ještě nikdo nevěděl, že existuje nějaká Amerika. Taky neexistovala - byla to Velká zem nebo Širá zem nebo Kon-či-na…, zkrátka, jak si ji jednotlivé kmeny rudých lidí pojmenovaly. Tak na jednom velkém území kdesi na středozápadě žily vedle sebe kmeny Apačů, Komančů a Šoustačů. Každý z nich obýval dostatečně velké území, takže si nepřekážely a žily celkem v míru. Občas Komanč skalpoval Apače, Apač zapíchl Šoustače, Šoustač opíchal ženu Komanče, ale to bylo jen takové škádlení, jak to mezi dobrými sousedy bývá.

Každý z těch kmenů něčím proslul. Apači byli dobrými stopaři, Komanči výbornými lovci a Šoustači vynikajícími milovníky. Dá rozum, že ženy zbývajících kmenů Šoustačkám z duše záviděly - ti jejich doma na lůžku udělali šup-šup a už zase uháněli lovit a stopovat. Taky se žádná z nich nebránila, když se jí dostalo té cti, že ji nějaký Šoustač unesl do svého týpí. Nějakou dobu byly v sedmém indiánském nebi, ale po čase poznávaly i stinné stránky hlavní pracovní náplně Šoustačů: muži toho moc nevystopovali ani neulovili, a tak kmen často trpěl hlady. A ženy reptaly.

Kdepak, muž se nezavděčí žádné ženě. Možná takové, která by v jednom stanu žila s Apačem, Komančem a Šoustačem dohromady.

Protože stopování a lov nás nezajímají, podíváme se na život kmene Šoustačů. Už dlouho mu velel šedovlasý náčelník Černé péro. Tak dlouho, že někteří příslušníci kmene začali toužit po změně. Remcali nejdřív potichu, pak polohlasně, pak hlasitě, až to uslyšeli i polohluší starci ve Velké radě. Aby trochu otupili vášně mladých, na jednom zasedání se dohodli a nejstarší z nich k náčelníkovi takto promluvil:

„Je to už nepočítaně východů a západů slunce, kdy jsi býval mlád, plný síly a šťávy, kdy před tebou neunikla žádná pička široko daleko… Tvé vlasy byly černé jako havran, tvá hruď se blýskala černými chlupy, i podpažní jamky… Černé bylo i tvé péro. Proto ti tehdy Velká rada přidělila čestné jméno, které dodnes nosíš. Však čas nezastavíš. Síla vyprchala, šťáva vyschla… Zkrátka - Velká rada ti dnes mění jméno na Šedé péro. Howgh!”

To byla rána pro hrdého náčelníka! Zcela neindiánsky zalapal po dechu a nadýchl se k obhajobě…, ale pak pohlédl na stařešinu, který neznatelně zakroutil hlavou, a verdikt přijal. Později mu stařešina vysvětlil, že padaly i horší návrhy: Znavené péro, Vyschlé péro či Zvadlé péro.

Netrvalo dlouho a Šedé péro zasáhla další rána.

Vyrůstal v tom kmeni jeden slibný chlapec. Už jako malému mu všechny jeho matky se zájmem koukaly do rozkroku, později se však zahalil do kožené sukýnky, ještě později do legín, a tak nemístné pozornosti unikl. Ne však na dlouho. Popularitu mu přinesl už jeho první sexuální výkon, i když pro něho nedopadl nejlíp. Sotvaže mu pud zavelel, odchytil dívku jménem Ma-čka a zavlíkl ji do hájku. Ma-čka byla ve skutečnosti zdrobnělina jména Malá pička, ale to ten prostoduchý hlupáček nevěděl. Povalil dívku na záda, shodil oblečení a chystal se k aktu. Tu na dívčin obličej padl veliký stín. Ma-čka zaostřila zrak, vzápětí zaječela hrůzou, mrštně se vyškubla z klukových chapadel a dala se na útěk. Běžela táborem a nesouvisle vykřikovala slova jako kůl, kyj, sloup a další, která my neznáme; všechna však v šoustačím jazyku označovala dlouhou a tlustou věc. Když klukovi znalci vysvětlili jeho omyl, sklátil dívku jménem Vel-ča, a všechno bylo v pořádku. Postupně se dostalo i na další hazardérky se zdravím a ty pak podle nátury na něho vzpomínaly jako na Dlouhé bidlo, Sloní chobot, Monstrum z křoví, Zázrak přírody a podobně. Jenom jedna na něho dopáleně volala Kam-šen-ka-ču, což znamenalo Ten, který mi ji natrh, ale nikdo si jí nevšímal, neboť se mělo zato, že si ji měla ohlídat sama.

A tenhle kluk, když dospěl v mladého muže, si umínil, že získá indiánské jméno Rudé maxipéro. To byla velká troufalost, protože tím jako by chtěl naznačit, že je nejlepší nejen z jejich kmene, ale ze všech indiánů. Taky se jeho žádost setkala ve Velké radě se značnou nevolí, takže když se na předvolání dostavil do sněmovního stanu, pohlíželi na něho starci dost nepřívětivě. A náčelník Šedé péro, který v něm tušil brzkou konkurenci, tuplem.

„Čím si chceš získat tak slavné jméno?” zeptal se mladíka podmračený stařešina Let motýla.

Mladík beze slova ze sebe shodil šat a mužské osazenstvo uznale zamručelo.

„No, to není špatný začátek,” připustil kysele Šedé péro, ale hned zaútočil. „Takhle si ho můžeš třeba obtočit kolem pasu místo pásku, takhle je k ničemu. Dokaž, že seš největší býk ze Šoustačů. Tedy, současných - naší generaci byste se vy jelimánci rovnat nemohli.”

Tak vzpomínají na své hrdinské skutky starci, neboť milosrdná paměť je už dávno opustila.

Poprvé mladík znejistěl.

„Takhle na sucho, bez ženy… to ani vy asi…” soukal ze sebe těžce.

„Ženy do poradního stanu nesmějí!” štěkl náčelník. „Tak se seber a vypadni!”

„Ne, ne, počkej,” přihlásil se spěšně o slovo Velká noha, který nechtěl přijít o slibný výstup. „Můžeme odhrnout vchod, venku mu bude dělat dívka choutky a on nám tady předvede, jak je to s tou jeho legendou doopravdy - když jde do tuhého!”

Návrh byl jednohlasně přijat. Venku přiložili do ohně a v jeho komíhajícím světle lepá děva předváděla nejsvůdnější sexy pozice. Málo se to ví, ale právě tehdy a zde se zrodil striptýz. Všichni mladíci venku byli v tranzu a každou chvíli odbíhali do křoví; jindy by byli z holky odvázaní i dědci ve stanu, dnes ale napjatě čučeli mezi nohy mladého muže. Ten zase čučel na svlékající se figurantku a zcela se poddával svému chtíči. A tak záhy dědci s úžasem pozorovali, jak se uprostřed mládencova těla pomalu vztyčuje sloup nevídaných rozměrů, jak mohutní a roste a stává se z něj kamenný obelisk. Podlahu sněmovního stanu pokryl černý stín. Stařešinové oněměli. Bylo jim jasné, že takového samce poctil svou milostí sám velký Manitou.

Ale náčelník se nemínil vzdát tak lehce.

„Ani tohle plané předvádění tvé tyče ti ještě nezajistí právo nosit tak významné jméno. Teprve až úspěšně projdeš zkouškami, které ti určíme, budeš moct hrdě nosit jméno, po kterém tak toužíš. Přijď zítra ráno, dozvíš se první zkoušku.”

Nazítří mu náčelník sdělil:

„Zaseknout tomahavk do štěrbiny ženy umí každý trouba. Jdi a zalej svou šťávou starou borovici v Tichém údolí. Probuď ji k životu!”

No tohle, pomyslel si mladík hořce, sám už nepíchne ani do tý rozevřený štěrbiny a mně rozkáže píchat do stromu!

Ale šel. Přišel ke staré seschlé borovici, objal její vrásčitý kmen a začal jí tiše šeptat milostná slova. Jsi krásná ztepilá žena, která si jen na chvilku odpočala, šeptal něžně, já teď hladím tvé boky, cítím, jak ti v těle začíná pulzovat krev, cítím tvé vzrušení… A borovice zase pocítila mladíkovo vzrušení. A když bylo nejvyšší, zasunul rozpálený muž svůj tuhý úd do otvoru po upadlé větvi a bušil a bušil a bušil… A pak stříkal a stříkal a stříkal… A nakonec dýchal a dýchal a dýchal… Pak se pustil kmene, spadl na znak, ležel a díval se vzhůru. A tak viděl, jak se stará pokřivená borovice pomalu narovnala, její vypelichané jehličí před jeho zrakem zhoustlo a zazelenalo se tou nejčerstvější barvou a koruna se rozzářila pod slunečními paprsky… Celá omládla a zkrásněla.

„Děkuji ti, Rudé maxipéro,” zaševelila větvemi borovice, „vrátils mi život. Jsi hoden svého jména. Až budeš potřebovat, ráda ti pomůžu…”

Indián si vytahal třísky z údu, potřel ho hojivou mastí a šel hlásit splněný úkol. Stařešinové uznale plácali mladého samce po plecích, ale Šedé péro mu zamračeně sdělil další zkoušku.

„Na břehu Líné řeky čeká na své oplodnění stará oslizlá skála. Jdi a probuď ji k životu!”

Šel. Před pomalu se rozpadající skálou shodil šaty a přitiskl se na chladný kámen. Jsi krásná ztepilá žena, která si jen na chvilku odpočala, šeptal něžně, ale já vím, že v tvých útrobách doutná vášeň a já ji rozpálím… Hladím tvá ňadra, cítím, jak ti v těle začíná pulzovat krev, cítím tvé vzrušení, probouzející se život… Jeho tvrdý úd žádostivě narážel na skálu, až ta náhle povolila, rozestoupila se a chtivě vsála drahocenný klenot do svých útrob. A sála tak opojně, že mladík téměř ztrácel vědomí slastí, kterou ještě nepoznal. A skála tak získala ještě větší dávku životodárné tekutiny než před ní borovice. Když pak mladík u úpatí vysílen odpočíval a hleděl vzhůru, viděl s uspokojením, jak náhle mizí starý lišejník z povrchu skály, mizí zvětralé zbytky a skála se pne hrdě do výšky jako před stovkami let. V nablýskané žule se objevily žíly čirého křišťálu a odrážely záblesky slunce daleko do kraje.

„Děkuji ti, Rudé maxipéro,” zahuhlala skála, „vrátil jsi mi život. Jsi hoden svého jména. Až budeš potřebovat, ráda ti pomůžu…”

Mladík byl hoden svého jména. Jeho péro bylo rudé odřeninami. Sykal bolestí a belhal se pro třetí úkol.

„Teď na tvé semeno čeká samotná Líná řeka,” suše mu sdělil náčelník.

Vošoustat řeku, pomyslel si mladík, půjde to vůbec? Borovice a skála, tam bylo do čeho píchat, ale voda?

Ale šel. Řeka nebyla řekou. Tenký pramínek vody čúrkem protékal zahnívající louží, ve které se množili čolci. Mladík shodil šaty a nahý si lehl do louže. Jaká lahoda pro jeho zdevastovaný úd! Čolci se o něj příjemně třeli a mladík se zavřenýma očima šeptal:

Jsi krásná ztepilá žena, která si jen na chvilku odpočala… Hladím tvá ňadra, cítím tvůj roztoužený klín, cítím tvé vzrušení, probouzející se život… a rád ti odevzdám svou životodárnou tekutinu…”

Klidná voda začala bublat a vřít a mladý muž poznal hydromasážní slast, kterou mu nemohla připravit žádná žena. A on se za to řece odměnil - čolci nestačili prchat, jak se kolem nich dral proud bílé šťávy. Vysílený muž se odvalil na břeh a zhluboka dýchal. Náhlý hlukot ho přinutil zvednout hlavu a zadívat se na řeku. Ožila, z potůčku se stala dravá bystřina, na jejíchž březích začaly rašit rostliny.

„Děkuji ti, Rudé maxipéro,” křičela řeka, „vrátil jsi mi život. Jsi hoden svého jména. Až budeš potřebovat, ráda ti pomůžu…”

Spokojený mladík s úlevou svlažil své rudé péro v chladivé bystřině. Rychle se scvrklo, ale on překvapeně zjistil, že mu to výjimečně jednou přineslo úlevu.

I tentokrát rada stařešinů s uznáním kvitovala splnění úkolu. Přesto se náčelník chystal vyhlásit úkol další. Kdepak, když muž získá moc, neumí se s ní rozloučit. A tehdy došla Velké radě trpělivost.

„Teď to bude na tobě,” sdělil stařešina náčelníkovi. „Jestli chceš obhájit své náčelnictví, které, jak se zdá, je ohroženo, splníš tři úkoly teď ty.”

Šedé péro zamrkal překvapeně očima, ale Radě se neodvážil odporovat.

„Nejdřív svou sílu dokážeš, když vyšplháš do koruny staré borovice,” usnesla se rada a doprovodila náčelníka ke stromu.

Náčelník objal kmen stromu, ale síly ke šplhu chyběly. Nehty škrábal kůru a poulil oči. V tu chvíli zašeptal mladík:

„Moje milá, prosím, splň mi přání - nechej toho ubožáka vyšplhat do své koruny!”

„To víš, že ano, miláčku,” zaševelila borovice a vytáhla Šedé péro nahoru.

Po svém návratu na zem zatančil náčelník vítězný tanec a na všechny kolem pokřikoval:

„Stále jsem kanec!”

Radní nevěřícně kroutili hlavami, ale nazítří mu zadali další úkol.

„Teď dokážeš svou sílu, když zdoláš skálu na břehu Líné řeky.”

A zase náčelník směšně vyskakoval na skálu, trhal si nehty na rukou, dokud mladík nepoprosil skálu, aby mu pomohla dostat se na vrchol. Po tomto vítězství narostla náčelníkovi křídla.

„Dejte mi jakýkoliv úkol,” naparoval se pyšně, „každý splním. JÁ jsem nejsilnější! JÁ jsem váš náčelník a žádný cucák mě ze sedla nevyhodí!”

„Zítra přeplaveš řeku,” sdělili mu stařešinové.

„Línou řeku?” zasmál se Šedé péro. „To bude hračka.”

Nazítří se celý tábor rozmístil po obou březích řeky. Ale Líná řeka už dávno nebyla líná. Díky mladíkovi se z ní stala dravá bystřina. Náčelník opatrně vkročil do ledové vody a nerozhodně se zastavil. Mladík ho napjatě pozoroval. Náčelník udělal krok a zavrávoral. A v tu chvíli mladík zašeptal:

„Moje milá, prosím, splň mi přání - dej tomu ubožákovi, co mu patří!”

„Pro tebe všechno, miláčku můj,” zabublala řeka a stáhla náčelníka ke dnu.

Tak se Rudé maxipéro stal v pořadí 456. náčelníkem Šoustačů.

- A kde zůstala Nšo-Či?
- Cože? Nšo-Či? Ach bohové, držte mě… Tys ji nepostřehl?
- Ne…
- Vždyť to byla ta dvanáctá ve frontě na Rudé maxipéro…