Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin

40: Máme kluka Adama


První se vzbudil Marek když svítalo a za okny štěbetali ptáci. Pomalu se zvedl a vrávoravým krokem s roztaženýma rukama, aby bez úhony prošel dveřmi, se vydal na záchod. Vymočil se, a stejnou cestou směřoval zpátky. Jen na chvilku zapochyboval, jestli nemá zahnout do ložnice, ale pak mu nějaký šestý smysl zavelel, že jeho místo je po boku milovaného muže a Marek se zřítil na podlahu pokoje vedle zkroucené osoby.

Za pár hodin se probudil znovu, to už slunce pálilo do oken. Zvedl hlavu a naklonil se nad Leoše.

„Leoši, probuď se,” zaskřehotal mu do obličeje a zatřásl jeho tělem. Odpovědělo mu zamručení medvěda.

„Leoši, musíme vstávat… musíme vy-vy-vymyslet jméno pro našeho chlapečka,” sípal Marek do milované tváře.

Milovaná tvář se náhle zkroutila odporem.

„Nefuň na mě… strašně ti smrdí z huby,” zaúpěl Leoš a obrátil se na bok, aby unikl z dosahu přítelova dechu.

„Z tebe taky nevy-vychází zrovna vůně, troubo,” uraženě řekl Marek. Odkulil se a nohou, zapřenou do Leošova zadku, jím třásl. „Vstávej!”

„Ještě chvíli to dělej, a já se votočím a pobliju tě,” chraptivě se ozval Leoš, a tak se ho konečně zbavil. Marek se odpotácel na záchod.

Na nohy je postavila až silná káva.

„Teda, pod dojmem toho děsivýho zážitku s tvým dechem, kterejs mi připravil po ránu,” zahájil lehkou konverzaci nad snídaní Leoš, „sem si vzpomněl na všechny ty praštěný filmy, ve kterejch se ráno milenci nebo novomanželé probuděj a začnou se líbat… Pak to po nich zkoušejí debilové po celým světě a strašně se divěj, jakej to je rajc.”

„Ale voni se v noci tak nezrubou, jako my dva,” podotkl Marek věcně.

„Na to se nemusíš zrubat… Ále, nechme toho… Cos to do mě hučel?”

„Musíme vy-vy-vymyslet náhradního To-to-tondu!”

„Dyť už sme ho vymysleli, ne? Někde to tu máme na papíru…”

Zvedl se a odešel do pokoje. Vrátil se však s listem papíru v ruce a rozpačitým výrazem ve tváři. Papír byl počmáraný jakýmisi hieroglyfy a škrtanci, se skvrnami od whisky a wódky wyborowe, ve kterých zmizely i ty dříve čitelné pokusy.

„Ach jo,” povzdechl zmučeně, „tak abysme začali znova vod začátku.” Přitáhl si kalendář a začal předříkávat. „První leden, Nový rok…”

„Přestaň blbnout, prosím tě…”

„Dobře, já to projedu a budu dávat jen smysluplný návrhy. Tak… to ne… tohle taky ne… tady… Vladan. Co?”

„Vladane! Divný jméno…”

„Ale šlo by, zapíšeme. Další… Radovan ne… Slavomír! Zkus ho!”

„Slávku! Míro!”

„Dobrý, zapíšeme. Zdeněk.”

„Zdeňku! Zdeně-něčku!”

„Špatný!”

„Hynek.”

„Hynku!”

„Jarmilo! Viléme!” doplnil ho hbitě Leoš. „Aha, to je vodjinud…”

A tak pokračovali a na papíru se postupně objevil Oldřich, Miroslav, Vlastimil, Jiří, Stanislav, Zbyšek a další a další. Ze všech se Markovi nejvíc líbil Filip.

„To jo,” souhlasil Leoš, „až na to, že Filipů je na každým rohu tucet. Až na pískovišti zařveš Filipe!, pohrne se k tobě hejno kluků.

„To je fakt,” smutně souhlasil Marek.

„Nejlíp by ti šel Kvido,” díval se Leoš do seznamu vhodných, „ale já bych navrhoval Adama. To mě napadlo, jak se pořád dohaduješ s pánembohem. Adam Hůlka. To přece zní hezky, ne?”

„Adame… Adámku… to by šlo, ne?” zkoušel Marek.

Leošovi blýsklo v očích.

„Adámku,” řekl sladkým hlasem, „kterou holkus to vlastně zbouchnul?”

„Fuj!” ulevil si Marek. „Ty seš ale…”

Leoš se na něj zářivě usmál.

„…tvůj milovanej Leošek, kterej ti vymyslel skvělý jméno pro syna,” doplnil ho láskyplně. „A ty teď mazej do porodnice, nebo ti do papírů vrazej To-to-tondu!”


Po obědě se objevil šťastný Marek na pracovišti. Rozrazil dveře, v každé ruce láhev vodky a zařval: „Mám syna! Sem otcem! Deme slavit!”

U pracovního stolu se zhroutil jeho kolega inženýr Tomáš Benda.

„Už je to tady,” zaúpěl, „já věděl, že se z toho jednou zblázní… Neměli mu toho dávat na hrb tolik… Volejte sanitku!”

Ostatní na Marka čučeli vyjeveně.

„Prosím tě, jak TY bys přišel k dítěti?” zeptala se Marcela Králová nevěřícně. Sama se s druhem pokoušela o dítě už druhým rokem marně.

„Jo, natabene, když ženský říkají, že ho asi nemáš,” přisadil si další mladý inženýr Hynek Píša.

„Chceš ho vidět?” zařval Marek bujaře. „Chceš vidět, čím sem ho vy-vy-vypíchal? Mýho kluka?” Položil lahve na zem a začal si rozepínat zip u poklopce kalhot.

„Dobrý, dobrý,” uklidňoval ho Hynek spěšně. „Já vím, že ho máš… Já tě viděl, jak ses jednou vzrušil nad výkresem kolejový spojky…”

Marcela se stále dívala na Marka podezíravě.

„Hele, taťko, a kdo je maminka? Ukaž fotku!”

Marek se rozpačitě podrbal ve vlasech.

„Vidíš, fotku… Musím je vy-vy-vyfotit… Matkou je… žena… cizinka. Vona tu se mnou nezůstane,” pečlivě volil slova, aby neřekl něco, čeho by později litoval.

„A to musíš lovit cizinky?” dál zvědavě vyslýchala Marcela. „To tu není dost českejch holek?”

„Víš, pro mě je v tom po-po-podstatná věc: já, když mluvím anglicky, tak neko-koktám. Takže sme se snáz domluvili na tom… mi-mi…”

Tomáš Benda se zdvihl od stolu a s napřaženou pravicí přišel k Markovi.

„Já ti gratuluju. Mít syna a zbavit se ženský jinak než vraždou… Seš mistr!”

Marcela pořád nemohla popadnout dech.

„Prosím tě, jak to, že celou dobu nic nevíme? Jaks to dokázal utajit?”

Marek jen zavrtěl hlavou.

„Já sem se strašně bál, že to třeba nevyjde… nebo že mi s ním uteče… tak sem to nechtěl za-za-zakřiknout…”

„No vidíš… a já už sem si myslela, že seš…”

„Že sem co?”

„Ále nic…”

„Jen to řekni… Řekni to!”

„No…” lezlo to z ní jak z chlupaté deky, „že seš asi na kluky…”

Marek dal ruce v bok a s vyčítavým pohledem nevěřícně kroutil hlavou.

„No Marcelo… teda tohle sem vod tebe ne-ne-nečekal.”

„Tak promiň,” omlouvala se Marcela rozpačitě.

Marek otevřel láhev, sáhl do skříně pro skleničky a nalil každému pořádného panáka.

„Tak na zdraví mýho synka Adama,” slavnostně pozdvihl sklenku a prozaicky ji do sebe obrátil. Otřepal se, nalil všem další a pak se vzpamatoval. „Páni, já musím na personální dřív než se naliju,” oznámil kolegům. „Abych si vyjednal mateř… otcovskou do-do-dovolenou.”

„COŽE?!” zařvali všichni jako jeden muž.

„Nojo,” poškrábal se rozpačitě ve vlasech. „Vona mi ho matka po-po-povila tak trochu jako dárek… S podmínkou, že vo-vo-vodjede domů jako nedotčená a vo dítě se budu starat já…” A zmizel.

První se vzpamatovala Marcela.

„Tak to bude černoška,” řekla temně, „kterou by kmen popravil, kdyby zjistil, že se spustila s bělochem.”

„A kdyby se domákli, že to bylo s naším Markem, eště by ji mučili,” přisadil si Hynek.

Hrkli do sebe další vodku. A pak se ozval Tomáš Benda.

„S tímhle Hůlkou se člověk nikdy nenudí,” řekl obdivně.


Další den se Marek objevil v porodnici s kytkou. Na chodbu, kde čekal, přišla jen Dana. Šourala se namáhavě a ztěžka dosedla na lavici.

„Jsem jako boxer po porážce v ringu,” sotva hlesla. „Milena nechce nikoho vidět.”

Marek jí předal kytici.

„To je pro vás vobě,” řekl vřele, „za ten výkon… Leoš lítá.”

Dana pokývala hlavou.

„Milena kojit ani nemůže a dítě odmítla i vidět… Takže ho krmí uměle. Teď už to bude jen na nás, Marku… Mám z toho strach.”

„Neboj se, všechno zvládnem,” řekl optimisticky, přestože sám měl stažený zadek. „Stavím se u doktora, kdy mi dají kluka… A co tvoje ho-ho-holčička? Jak se bude jmenovat?”

Dana se rozzářila.

„Sabina. Je moc hezká… Jsem unavená… ale šťastná.”

Lékař Markovi vysvětlil, že Milenu předají do péče onkologického oddělení na Bulovce.

„A kdo se bude starat o dítě?” zeptal se.

„No kdo… přece já, otec,” odpověděl Marek dotčeně. „Mám kurz a otcovskou dovolenou.”

Lékař si své pochybnosti nechal pro sebe, přidal jen pár informací.

„Chlapečka vám dáme asi za týden, až budeme mít stoprocentní jistotu, že je vše v pořádku - přece jen to byl velice rizikový porod. Pak vás navštíví dětská sestra a dohodnete si pravidelné kontroly u vaší dětské lékařky. Jo, a taky počítejte s občasnou návštěvou sociální pracovnice z obvodního úřadu.”


Teprve, když Adam ležel v kočárku před podolskou porodnicí, Marek uvěřil, že má syna.

„No vidíš,” obrátil se na Leoše, „tady sem ho chtěl vyfotit s jeho mámou, aby měl pa-pa-památku… a vono houby… Tak vyfoť aspoň mě…”

Vytáhl mimino ven a položil si je přes ruku. Leoš je vyblejskl a jeli domů. Na schodišti je potkala sousedka Studničková.

„Propánajána,” spráskla ruce, „snad jste někomu neunesli dítě?”

„Kdepak,” smál se Marek, „to je náš kluk. Adam.”

Žena ztuhla překvapením.

„Váš kluk? A kdo ho vlastně porodil? Žádného z vás jsem s břichem neviděla…”

Marek zrozpačitěl a slova se ujal Leoš.

„Vono je to takový umělý početí, víte, paní Studničková? Tady kolega dodal materiál… a pak už nastoupila lékařská věda.”

Paní Studničková zase spráskla ruce.

„No to jsou teď věci… Tak vy už ani matku nepotřebujete… Ale dva chlapi s dítětem…”

Nesouhlasně zakroutila hlavou a za nesrozumitelného mumlání pokračovala po schodech dolů. Teprve z bytu poslal šťastný tatík esemesku své sestře: Jsem otcem, syn Adam 48 cm, 3,1 kg. Uz ho mam doma! Netrvalo dlouho a zvonil mobil - a v něm rozhorlený hlas Jakuba.

„Heleď, Marku, Mončus rozzuřil na nejvyšší míru… Řekla, že už s tebou nadosmrti nepromluví!”

„Prosím tě… a proč?” zeptal se nevinně napadený.

„Protože to byl stupidní fór, když víš, že se tak dlouho snažíme vo dítě!”

„Ale Kubo, neblázni… To nebyl fór… Adam je skutečnej… a kdyby zrovna nespal, tak bys ho slyšel…”

A protože byl zkoprnělý Jakub ochotný poslouchat, předložil mu stručnou variantu dobrodružství s dítětem. Švagr jen občas vyrážel citoslovce údivu a překvapení.

„Prosím tě… a pročs celou tu dobu nic neřek?”

„Já se bál, Kubo… Ten náš e-e-experiment moh skončit špatně… vlastně je to zázrak… Vono to je totiž vo moc ko-ko-… složitější, ale to ti řeknu, až se někdy sejdeme. Nebo i Monče, jestli se mnou bude mluvit.”

„Já myslím, že jo. Až to půjde, vobjev se u nás, jo? Vlastně… vobjevte se!”

„Samo, díky. A budu vám držet palce!”

Celou dobu telefonování se Marek nemohl vynadívat na spícího syna, který ležel v pokoji na gauči. Teď se od něho odpoutal a šel mu připravovat mléko.

„Pojď sem, strejdo,” zavolal na Leoše, „ať se něco naučíš!”

Leoš se přišoural s neochotným výrazem ve tváři, ale toho si Marek nevšímal.

„Musíš to umět, kdybys to někdy musel dělat za mě… Náhodou si zlomím nohu a co potom? Přece Adam neumře hlady… Hele, tady je ko-ko-kojenecká voda… jinou NE! Rozumíš? A stejně se musí převařit… a teprve z převařený… Hele, nebrečí?”

„Přímo řve.”

„Tak se di podívat proč.”

„No, to já určitě uvidím,” zabručel Leoš a odešel do pokoje. Vzápětí zděšeně vykřikl. „Strašně smrdí!”

„Tak ho přebal!” zvolal Marek zkusmo.

„Zbláznil ses?” hulákal Leoš rozhorleně. „Chceš přijít vo dítě hned první den?”

„Tak ho aspoň rozbal, já přijdu hned!”

„Už za to bych měl dostat metál za statečnost,” hlásil Leoš a se zatajeným dechem začal malého rozbalovat. „Fúúúúúúúúúúúj!” ozvalo se zoufalé vytí z pokoje. „Von je zasranej až… Já se snad poblijúúúúúúúúúúúúúúúúú…”

To už Marka zneklidnilo. Práskl s přípravou sunaru a odešel do pokoje. Hned ve dveřích zkrabatil tvář.

„Ach, synku, skutečně nevoníš… ale tatínek se nesmí po-po-poblít, jako strejda, víš…” Opatrně rozdělával plenu. „Vopravdu… ty to máš i na zádech,” zjistil nešťastně. „Leoši, jdi pustit sprchu, ale jen vlažnou a pořád v ní drž ruku, ať víš, jakou má te-te-teplotu,” zavelel a přítel s úlevou odběhl. „A teď ty… Bože, jak tě mám vzít? Pod hlavičkou… a pod zadkem, děj se vůle boží…”

Vyzvedl dítě do vzduchu a zhrozil se.

„Ááááááááááááááá,” zaječel zoufale, „mám vobě ruce v hovnech… já se po-po-pobliju…” a pospíchal s plačícím dítětem do koupelny. „Je vlažná?” zeptal se lázeňského a když ten přikývl, šoupnul dítě pod sprchu. Překvapený Adam přestal plakat. A vydržel to, i když mu pouštěli vodu přes hlavu, protože se rozhodli ho očistit důkladně. A když už přebalený a voňavý v tátově náručí bumbal mléko, zeptal se Leoš: „A tohle teď bude několikrát denně?”

„Ale snad ne,” řekl rozpačitě Marek. „Voni mu dali nějaký velký trencle v po-po-porodnici. Doufejme, že v těch našich se to už udrží.” Zamyslel se a pak dodal: „Copak já… já byl jen na civilce. Ale myslel sem, že ty vy-vy-vydržíš víc… jako ten pravej voják…”

„Jo… pravej písař na velitelství.”


Na druhý den telefonovala maminka Hůlková, zcela ohromená, že se bez varování přes noc stala babičkou.

„Nevím, co si na mě vymyslíš,” řekla synovi přísně, „ale jestli se mi budeš snažit nabulíkovat, že ho porodil Leoš, tak nepočítej s tím, že ti to sbaštím. To už nejde ani na venkově.”

Marek si povzdechl.

„Popravdě, mami, by to bylo nej-jedno-… nejmíň složitý a stálo by tě to nejmíň peněz.”

„O mé peníze se nestarej,” odbyla ho matka, „tohle si já ráda zaplatím. Jen mi vysvětli, jak je možné, že tolik let spolu věrně žijete - aspoň si to myslím - a najednou máš s cizí ženskou dítě! To snad Leošovi nevadí? Nebo už spolu nejste?”

„Mami, jen stručně: s Leošem jsme se rozhodli, že chceme žít jako rodina s dítětem. S jednou dívkou jsme se dohodli, že nám dítě po-po-porodí… neptej se dál, detaily až jednou ústně… Zkrátka máme Adama doma a do dvou měsíců se objevíme u vás. Zatím takhle, jo?”

„Počkej, počkej… jak to, že VÁM porodí dítě? To jste ho oba…”

„Ne, mami, ne… otcem jsem já. Buď bez obav, seš právoplatnou ba-ba-babičkou. Pozdravuj dědu a… ahoj!”

Marek típnul mobil, hlasitě si vydechl a rukou setřel pot z čela. Maminka Hůlková, která se tak náhle stala babičkou, stála zkoprnělá v kuchyni a nevěřícně zírala na telefon ve své ruce. „Tak to už teď ženský rodí na zakázku?” šeptala si pro sebe s vytřeštěnýma očima.


S Adamem vstoupily do podolského bytu divoké noci. Leoš se odstěhoval do hostinského pokoje, protože cestující jeho aerolinií nebyli zvědavi na to, aby jim zívající stevard lil kávu na hlavu. Osud nebohého nevyspalého otce nikoho nezajímal. Chtěls dítě? Máš ho!

Adamovi se zjevně nelíbily míry a váhy s nimiž se narodil a rozhodl se fyzický deficit dohnat co nejdřív. Takže vyžadoval stravu pravidelně každé tři hodiny. Nejstrašnější ale bylo, že o to nežádal slušným způsobem, jak by si jeho zoufalý otec představoval, například: fňuknutí… zabrumlání… lehké zakašlání… důraznější zakašlání… zakníknutí… natáhnutí moldánků… písknutí… jemný pláč… Ne. Adam spustil bez výstrahy řev nejvyšší kadence. Ve dne to šlo vydržet. V noci se z toho stala Markova černá můra.

Den ze dne usínal víc a víc unavený. Padl do postele a usnul jak dřevo. Vzápětí - aspoň měl ten dojem - se vedle jeho hlavy rozječela siréna. Vymrštil se na posteli, rozespale nahmatal vypínač a vrhnul se k oknu, aby ho zavřel. Na občas vyjící alarmy aut na ulici se dalo zvyknout, na pravidelný Adamův řev, nesoucí se tichou nocí, nikoliv. Teprve potom, co zajistil sousedům klidný spánek, mohl otec vyzvednout vřeštícího syna z postýlky, přebalit ho, zavěsit si ho do šátku a jít s ním ohřát mléko, které měl připravené v chladničce. Adam zmlknul v očekávání věcí příštích.

„V mikrovlnce nesmíme, víš,” komentoval svou činnost otec, „ta by nám zničila vitamíny nebo co… to nám od-bor-níci zakázali… Tak musíme vo-vo-vohřát vodu… uáááááááá,” zívnul, „a do tý vody dáme tvou flašku… uááááááááá… pak to zkusíme na ruku… a teď můžeš bu-bu-bumbat… uááááááááá… a já se pokusím přitom ne-ne-neusnout…”

Bylo to noční mučení, protože po jídle si muselo děťátko ještě odříhnout a teprve potom se mohlo opět uložit k spánku. A za ním padl do postele i tatínek. Na tři hodiny, které uplynuly jak prásknutí bičem. Odměnou mu bylo první zvednutí hlavičky, první úsměv, otočení hlavičky za zvukem jeho hlasu…


Zákeřná nemoc, která po čas těhotenství jakoby odpočívala, po porodu udeřila s plnou silou. Milena zůstávala v nemocnici a Dana se ji snažila denně navštěvovat. Což vnášelo do života několika lidí kolem ní hodně práce navíc. Především tu byla dvě mimina, kolem kterých se točilo vše. Pak jedna nezkušená matka, která kojila a dva nezkušení otcové, kteří mléko museli ohřívat. Ti se starali o dopravu Dany do nemocnice, jak to jen šlo. Bylo to nutné, protože po každé návštěvě se jim Dana v pláči zhroutila do náručí. Naštěstí tu byli i další lidé, kteří pomáhali podle svých sil a časových možností: především kamarádky obou žen a později, když se přiznali, přibyla i Adéla Kosovská, která se nadšeně přihlásila k babi KO. Nabízenou pomoc maminky Málkové Dana s díky odmítla - veškerou energii musela věnovat dítěti a své partnerce a cítila, že další nervák s matkou, která by hned přišla na to, jak se věci mají, by už nezvládla.

„Tak tohle je naše holčička?” usmála se Milena, když se u její postele objevily obě holky poprvé. O dítěti, které porodila ona nepadlo ani slovo. Nikdy. Milena upnula všechny své myšlenky pouze k jejich vysněné rodince.

Za volantem se kluci střídali podle toho, jak Leoš létal, ale protože letadla létají spíš ve dne, odnášel to většinou Marek. O to měl tu svou „otcovskou dovolenou” těžší, když do bohatého programu každého dne musel vecpat několik hodin ježdění autem.

(”Prosím tě, nevíš, kterej debil vymyslel termín mateřská dovolená?” zeptal se jednou unavený otec svého druha. „Když to sou galeje?”

„To nevím,” odpověděl mu Leoš, „ale určitě to byl mužskej…”)

Někdy, zřídka, to vyšlo tak, že mohli jet oba. To pak naložili mimina do korbičky kočárku na zadním sedadle, Danu k nim a v nemocnici pak vozili děti na čerstvém vzduchu, dokud se Dana nevrátila. Když se tak stalo poprvé, museli ještě počkat, dokud nenakojila Sabinu.

„Vidíš, tak tohle náš synek nikdy nepozná,” řekl Marek rozechvěně a oči mu zvlhly.

„Neřvi furt,” zavrčel Leoš otráveně, „ženskejch cecků poslintá ažaž… Von teplouš nebude.”

Dana dokojila, podala Sabinu Leošovi, aby ji podržel než si odříhne a natáhla se po Adamovi.

„Podej mi ho,” řekla Markovi, „já mám mlíka dost…”

Otcové vyvalili oči a s napětím sledovali, co se bude dít. Kluk chvíli nevěděl, co se po něm žádá, ale Dana mu trochu pomohla brnkáním prstu na rty a za chvíli se chytil a začal sát.

„Šikovnej…” zahučel Leoš uznale.

„Já sem myslel, že po sunaru už nic jinýho ne-ne-nebude chtít,” zašeptal Marek.

„Je to normální mužskej… vychlastá všechno, co teče.”

Oba fascinovaně sledovali kojící madonu s dítětem.

„Když sem dříve slyšel kojná, nikdy mi ten pojem nic neříkal,” podotkl Leoš. „Teď už to budu mít před vočima.”

Tak si navzájem pomáhali.

Pokračování za 4 dny zde!


1: Smůla, hochu… jedno varle

30: ...a spolu snášet dobré i zlé

40: Máme kluka Adama

65: Osudové hody v Kořeticích podruhé

Kde lze knihu koupit? NIKDE!
(ale možná se to změní :-)

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.