3: Od Kvádů k praotci Čechovi

Mezi Moravou, Dunajem a Váhem

Mezi třemi řekami našel domov germánský kmen Kvádů.

„A vy - čo tu robíte?” ptali se nevrle Kvádové starousedlíků.

„My sme Kotini. Keltovia. Pár storočí tu žijeme.”

„Ále, pozrime sa,” řekli překvapeně Kvádové. „A kde je vás viac?”

„Odišli bojovať a už sa nevrátili.”

Kvádové uznale pokývali hlavami.

„To je dobre. Určite prehrali a už sú néni. Nebudú nám zavadzať.”

Rozhostilo se ticho. Dívali se na sebe a nevěděli, jak pokračovat v konverzaci. Až napadlo mladého Vannia:

„A viete vy dačo robiť?”

Kotini se na sebe nevěřícně podívali.

„Či vieme dačo robiť? No… spracovávame železnú rudu¹⁾ a tavíme ju na kov, z ktorého vyrábame zbrane, náradie ako pílu²⁾, kliešte, kladivá…, na hrnčiarskom kruhu modelujeme keramické nádoby³⁾, vyrábame krásne šperky s viacfarebnou glazúrou⁴⁾, razíme mince, staviame cesty, mosty…”

„No, dobre, dobre,” řekli otráveně Kvádové, když se vzpamatovali z přívalu informací, „Keď niečo poznáte, necháme vás žiť. Ale pamätajte si - keď sa budete na nás dáko vyťahovať, srazíme vám makovice.”

I když jsme v minulém vyprávění nechali markomanského krále Marobuda zemřít, vraťme se do roku 19, kdy prchal z milovaného Marobudumu, obklopen jen svou věrnou družinou. Na královském stolci se zatím rozvaloval Katvalda, zpitý svým vítězstvím.

„Teď jsem já králem Markomanů,” křičel a připíjel si žitnou a jalovcovou s bojovníky. „Obnovím velkou germánskou říši, kterou ten slabomyslný stařec⁵⁾ prošustroval, a pod mým velením vyrazí Markomani, Hermunduři, Lugiové, Kvádi a další a další proti Římu! MY, Germáni, PORAZÍME ŘÍM!”

„Sieg heil!” křičeli bojovníci.

„Stanu se císařem!” hulákal opilý Katvalda.

„Hurá!” křičeli bojovníci.

V těch dobách se zprávy šířily pomaleji než dnes, a tak pár měsíců trvalo, než se o převratu dozvěděli Hermunduři za horami na severu.

„Ten drzý blonďatý cucák!” zařval náčelník Vibillius (byl o celé dva roky starší). „Tak zrovna ten nám Hermundurům rozkazovat nebude!”

Zajel na kus řeči na jih, ke Kvádům.

„Tak to teda nie,” rozhorlil se i mladý náčelník Vannius⁶⁾, „strýka Marobuda som mal rád. Veď môj tato s ním putoval do týchto krajín! A ja som potom dobre pozeral, ako Marobud buduje svoje bohaté kráľovstvo, zatiaľ čo môj otec len chlastá a súloží.”

Rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nám ten durak tiež rozkazovať nebude. A keď už takto priateľsky hovoríme,” podíval se pozorně na spřáteleného náčelníka, „hádam, že ani Markomanom nie, čo?”

„Hádáš správně,” řekl Vibillius suše.

Sebrali své ozbrojené soukmenovce, a když oschly cesty, vytáhli s armádami na Marobudum. Tehdy už přejmenované na Katvaldov.

„My ti dáme Katvaldov, zmetku,” hulákali a hnali Katvaldu i s jeho smečkou až k pramenům Vultavy. Dál na jih už zločinci pokračovali setrvačností.

Zadýchaní mstitelé se vrátili na Marobudum a sedli si na královský stolec. Byl sice dost široký pro jednoho, ale ve dvou se jejich stehna dotýkala, což oba trochu znervózňovalo. Vannius však rychle vycítil, že jeho společníka víc.

„Tak čo s tým porobíme?” zeptal se Kvád.

„Nemůžeme je nechat, aby se servali mezi sebou,” řekl Hermundur a snažil se srazit nohy k sobě. Jenže víc už to nešlo.

„Oni nie sú zlí, tý Markomani,” řekl Vannius a posunul nohu, až se jeho lýtko otřelo o lýtko Vibilliovo. Ten sebou cuknul.

„No, dobře,” řekl nervózně, „tak co navrhuješ?”

„No, vieš,” odpověděl Vannius a jeho neposedná noha opět poškádlila nohu sousedovu, až Vibillius nadskočil, „my Kvádi máme k tým Markomanom taký priateľský vzťah. Povedal by som - až bratský⁷⁾. Spoločne sme prišli do týchto krajín…”

Zase jemně šoupnul nohou a Vibilliovi vyrazil na čele studený pot. Jestli měl zpočátku nějaké mocenské záměry, zcela je ztratil.

„Vy ste predsa len kdesi za horami,” pokračoval Kvád bezelstně, „tak keby ti to nevadilo,” položil mu ruku na rameno a naklonil tvář nebezpečně blízko k jeho tváři, „ja by som im s tým vládnutím nejakú dobu pomohol…”

„Jo, jen jim pomož,” vyhrknul Vibillius a ulehčeně vystřelil ze stolce. „Je tvůj.”

Po návratu k Dunaji vyprávěl Vannius radě starších, jak se dostal k markomanskému trůnu.

„Nie len mečom sa dá získať trôn,” ukončil spokojeně své vyprávění, „ale aj di-plo-má-ci-ou…”

Vannius měl od mládí před očima dva vzory: otce-ochlastu a „strýka” Marobuda. Při svých návštěvách si zamiloval život v Marobudumu s uličkami domů, po kterých se stále pohybovali lidé, s čilým ruchem na tržišti, množstvím řemeslných dílen a v neposlední řadě i s palácem vládce a dalšími honosnými stavbami jeho oblíbenců. Pozoroval obchodníky i bankéře a vstřebával atmosféru volné směny bez ohledu na národnostní příslušnost a náboženské vyznání.

„Tak, tak,” opakoval si pro sebe, „voľný pohyb osôb, tovaru a kapitálu - to je základ prosperity.”⁸⁾

Zdařilým diplomatickým tahem v sousedství získal velkou vážnost u svého kmene a umlčel tím i pár starších remcalů, kterým se zdál pro vedoucí funkci moc mladý⁹⁾. Nikdo už nepochyboval, že vůdce Kvádů a zastupující protektor Markomanů je mužem na svém místě.

Vannius jezdil po kraji, až objevil vhodné místo pro své sídelní město. Leželo na řece Duria nedaleko místa, kde se z nitra země na povrch draly teplé vodní prameny a zapáchající plyny a kolem se rozkládala smrdutá bahniště.

„Aký to hrozný smrad!” zvolal kvádský náčelník, když tam poprvé přijel, a chtěl kvapem odcválat.

„Ale nie, pán veľkomožný,” zadrželi ho Kotinové, kteří u bažiny provozovali výnosné bahenní lázně, „to bahno je liečivé.”

Ó, pomyslel si Vannius, to by sa mohlo v starobe hodiť… Teda - ak bude dáka staroba…

A své sídlo založil opodál, když předtím nechal pečlivě vysledovat převládající směr větrů.

„A ešte budeme dosť ďaleko od Rímanov,” vysvětlil radě starších, „a nie ako tí blázniví Kotíni na dostrel v Devodurumu. A ešte niečo,” dodal po chvíli. „Nové mesto - a bude to veľké mesto - musíme pomenovať. Kto uhádne, ako sa bude volať?”

Starší radní po sobě rozpačitě pokukovali. Žádný se nechtěl před shromážděním ztrapnit.

„No ták,” povzbuzoval je náčelník, „veď je to tak jednoduché…”

První se osmělil stařec Prosterix.

„Tak trebárs… Nové Mesto nad Váhom¹⁰⁾,” řekl váhavě.

„Nie.”

„Smradáky,” ozval se hlas.

„Nie.”

„Durium,” navrhl jiný.

„Nie.”

„Utrum.”

„Nie. Nie. Nie.”

Opět se rozhostilo ticho. Příděl odvážných byl vyčerpán. Vannius si povzdechl:

„No takto tých Rímanov nikdy nedoženieme…”

„Veď sme lepší bitkári ako oni!” vzkřikl kdosi.

„Bitkári áno - podaktorí,” odvětil náčelník. „Ale nie myslitelia… A pritom je to tak ľahké,” rozhorlil se. „Marobud, kráľ Markomanov, založil Marobudum. A ja, kráľ Kvádov, založím… no…”

„Kvádum!” vykřikl bez přemýšlení další stařešina, šťastný, že na to přišel první.

„VANNIUM, ty blbaň blbý!” zařval Vannius dopáleně. „Chodzte do riti všeci, vy chuji sprostí! Dedkovia senilní! Budem hľadať novú radu starších, ale mladších a bystrejších!”

Vannium vzkvétalo. Po obchodní stezce podél Váhu se míhali obchodníci, do města se nastěhovali šikovní řemeslníci Kotinové, přišli bankéři, z panovníkových oblíbených velitelů se stala šlechta, které římští stavitelé stavěli paláce. Ale vzkvétalo nejenom hlavní město. Ekonomicky silný panovník upevnil svůj vliv u Kvádů i u Markomanů a obratně dál rozšiřoval svou moc nad blízkými germánskými kmeny. Byl zadobře s Římem a měl jeho podporu.

Tak ubíhala léta.

I život v blahobytu se některým přejí. Nemají co na práci, začnou šťourat do stávajících pořádků.

„Jó, jó, už to ne je, čo to bývalo…”

„Zdá sa, že náš kráľ to už nezvláda, mal by prísť dakdo schopnejší…”

„Je to špatné, keď je tak dobre…”

Vyrostla nová generace mladých mužů. Nadržení svalnatci procházeli vojenským výcvikem a kolem nich chodili dědci, trousící uštěpačné poznámky:

„My sme za mlada píchali svoje kopije do nepriatel a potom do ich žien¹¹⁾, hlavy sme im urážali, brucha rozparovali… A vy? Tuná kopije len do slamených panákov zapichujete…”

Takže je parádně štvali, a pak brblali i mladí.

Jednoho krásného dne na konci čtyřicátých let se sešli královi synovci Sido a Vangio. V období blahobytu dospěli do mužných let a z nudy začali kout pikle.

„Dosť bolo nášho strýka, chuja kráľovského,” řekl temně Sido.

„Je treba vypráskať ho odtiaľto,” ještě temněji pronesl Vangio.

„Vieš ty čo?” zeptal se Sido a nečekal na odpověď: „Ja sa vydám k Hermundurom. Ty sa vydáš k Lugiom. Tie dva kmene sú najdôležitejšie. Tie musíme dostať na našu stranu. S ostatnými potom bude ľahká robota.”

Jak ujednali, tak udělali.

„Á, synoveček pana krále,” žoviálně vítal Sida postarší Vibillius, vládce Hermundurů. „Jakpak se má ten starý teplouš?”

„Ten starý teplouš sa má dobre - žiaľbohu. Má asi trinásť potomkov a trtká s mnohými babami. Všade dáva k dobru historku, ako ťa prekabátil na stolci Markomanov a ako ľahko prišiel k markomanskému trónu.”

Vibillius zezelenal.

„Já toho **** zabiju!” zařval hlasem, který bořil stavení.

„Práve preto som tuná,” řekl Sido spokojeně.

Činil se i Vangio u Lugiů. Ti byli u Vannia zadluženi až po uši a jako správní dlužníci už sami přemýšleli, jak se svého věřitele zbavit. Jeho synovce tudíž přivítali víc než srdečně.

Stačilo pár měsíců trpělivé práce a přidaly se i další kmeny.

„Proč ne,” řekly kmeny. „Dost dlouho nás Vannius ovládal. Sedí si spokojeně na hromadě zlata a diktuje nám, co smíme a co ne. Je na čase rozbít mu hubu a zlato si vzít.”

Roku 50 našeho letopočtu vyrazila spojenecká vojska na Vannium. Těsně před tím, než dorazila na místo, sebral Vannius svých pár zlatých švestek, třináct dětí a nějaké ženy a utekl pod křídla Římanů. Císař Claudius mu velkomyslně poskytl azyl v Panonii.

Vzácně podobné osudy panovníka Markomanů a vládce Kvádů se tak završily.

Co následovalo, už víme.

Každý z kmenů si jel po vlastní dráze. Když se jim to hodilo, spojily se, když ne, šly od sebe. Ale všechny, jako z řetězu utržené, si chtěly vynahradit léta bojové zahálky. Začaly markomanské války.

Roku 166 se hordy Germánů vrhly na Římskou říši; o tři roky později dokonce řádily na severu Itálie. To si císař Marcus Aurelius nenechal líbit. Roku 172 přešel s vojskem u Carnunta Dunaj a hnal Germány na sever. O rok později byl císař s vojskem v Laugariciu (Trenčín) a dlouhou chvíli v přestávkách bojů si krátil sepisováním filosofického díla Hovory k sobě¹²⁾. Germáni přistoupili na vnucené příměří, císař umístil na území Markomanů a Kvádů tisíce svých vojáků, které muselo místní obyvatelstvo krmit, a pak spokojeně odtáhl do slunné Itálie.

Roku 175 Germány přestalo bavit krmit hladové okupantské krky a napadli římské posádky na svém území - začala druhá markomanská válka. Obě strany se tak dlouho přetahovaly o vítězství, až se císař naštval, vzal s sebou syna Commoda a vyrazil na barbary. Bojoval s nimi až do roku 180, kdy už měl všeho dost a odebral se v dýmu za svými předky¹³⁾. Jeho syn si oddechl a s Germány uzavřel mír.

Rozhodující úder přišel, když Hunům, starotureckým kočovníkům z mongolských stepí, začaly náhle jejich úrodné stepi vysychat. Rozjeli se hledat štěstí na východ, a když si tam rozbili ústa o velkou čínskou zeď, obrátili se na západ. Hrůza a děs, které je předcházely, uvedly do pohybu celé národy. Část Markomanů a Kvádů vytáhla roku 404 po boku dalších germánských kmenů do Itálie. Jen rok si tam užívali sluníčka a naloupených pokladů, než byli téměř do jednoho zahubeni. Jiní se vydali na dlouhý turistický pochod s Vandaly do Španěl, a pak ještě dál, do Afriky, do Kartága. A ti, co ještě v Bohemii, na Moravě a u Váhu zůstali, se dočkali přívalu Hunů, kteří je smetli s sebou do Galie, aby tam s nimi mohli být roku 451 utraceni meči spojených armád Římanů, Galů a Franků v bitvě na Katalaunských polích.

Tak zmizely kmeny Markomanů a Kvádů z našeho území. Zůstalo jen pár zemědělců a řemeslníků - podivínské skupiny obyvatelstva, které nikdy neměly ambice vraždit, loupit a znásilňovat.

Velký přesun

„Hele, ženský, už ste to slyšely?”

„A co, Drbavá?”

„Germáni vyklidili velkej kus Hercynskýho lesa - mám to z důvěryhodnýho pramene.”

„Nepovídej! Povídej!”

„Voni to sou takoví turisti - chvíli neposeděj. Jak se domáknou vo lepším, seberou se a jdou.”

„To sou mužský… A ne jako ti naši lenoši…,” závistivě podotkla Pomalá.

„A přitom tam měli řeky, ve kterých teče zlato!”

„Neříkej!”

„A v jiných řekách jsou perly!”

„Ženský, takovej perlovej náhrdelník…,” povzdechla si zasněně Fintivá.

„A hory, ve kterých je stříbro!”

„No tohle…”

„A ty nádherný šperky, který tam vyrábějí…, až oči přecházejí!”

„Počkej - vždyť odešli - jaks říkala.”

„Vodešli ti, co se pořád perou. Šli si ukrást ještě lepší šperky někam k jižním mořím. Ti šikovní zůstali doma…”

„…a čekají, až tam přijdou další ženský…, aby je těma šperkama ozdobili…,” snila dál Fintivá.

„Tak tohle tak nenecháme, ženský,” řekla bojovně Rozhodná. „My tu trčíme v bažinách, bojujeme o přežití, jednou nám namlátí Hunové, jindy Avaři, a někde kousek od nás je země zaslíbená a ještě k tomu skoro prázdná… My se přece nebudeme se založenýma rukama dívat, jak do ní vleze někdo jiný a nahrabe si! A jenom proto, že máme neschopné muže!”

„Peciválové, lenoši, hňupové,” volaly rozhorleně ženy.

„Tak poslouchejte, ženský,” řekla Rozhodná, „teď si povíme, co s tím uděláme…”¹⁴⁾

Někdy takhle kolem 24. července 528 v podvečerních hodinách došla mladšímu náčelníkovi Lechovi trpělivost.

„Bratře Čechu,” řekl rozhorleně, „takhle to dál nejde. Živobytí je mizerné, hladových krků přibývá a ještě si do nás kdejaká horda nájezdníků kopne, kdy se jí zlíbí. A náčelníkovi Mechovi je to fuk.”

„Máš pravdu, bratře,” přikývl Čech. „Kdyby to byly jen ty kočovný bestie, to by se dalo ještě snést. Ale to vyvádění ženských mi už leze na nervy.”

„I tvoje ženské?” oživl Mor. „Představ si, ta moje mi řekla, že příští šukání bude až v Hercynském lese. U nějaký Zlatý řeky. Tak jsem ji plácnul přes sanici, aby se vzpamatovala, ale v obcování mi to nepomohlo. Akorát přestala mluvit.”

„To taky není k zahození,” suše podotkl Čech. „Že všechny kdákají o zlatě a stříbře, na to jim kašlu,” pokračoval, „ale pravdou je, že jsme tu strašně na ráně a tamta zem je obklopená horama. A jestli je zrovna k mání…”

„Není zbytí,” pokračoval Lech, „musíme se zvednout a jít na západ. Tam leží země zaslíbená.”¹⁵⁾

„Nikam,” zaskřehotal náhle hlas z temného kouta chýše, „nikam nepůjdeme. Tady jsme se narodili, tady taky umřem!”

Už to bylo téměř čtyřicet let, co se narodil Čech. Po něm přišel na svět Lech, Mor a Slez. Mezitím nějaké ženské, ale ty se nepočítají. A pak se jejich tatík Mech na stará kolena spustil s povětrnou ženštinou a v chalupě se ocitl Plch. Neměli ho rádi.

„Když zůstaneme, nejspíš vymřeme. Když půjdeme, přežijeme,” řekl rozvážně náčelník Čech. Cítil, že je to jeho poslední šance, dokud je ještě při silách.

„Poštvu proti vám celý rod,” zasyčel Plch.

„Nepoštveš,” řekl Čech mírně.

„Poštvu!”

„Nepoštveš!” vzkřikl Lech.

„Poštvu!”

„NEPOšTVEš!” zařval Mor a vstal. Slez byl na poli - někdo musel pracovat.

„Poštvu!”

„Nepoštveš,” ozval se z druhého rohu ženský hlas. Stařena, dosud skloněná nad ohništěm se zavěšeným kotlíkem, se náhle vztyčila, vzala kotlík do rukou a jediným chrstnutím ho vyprázdnila na Plcha. Mumlala přitom nesrozumitelná slova a prázdnou nádobou kreslila ve vzduchu čarovné obrazce. Před užaslýma očima ostatních se z Plcha stal plch¹⁶⁾. Zapištěl a zmizel škvírou ve stěně.

„Ale Dvorano¹⁷⁾!” zvolal Čech. „Byl to náš bratr!”

„Byl to nepovedený bratr,” houkla Dvorana, „a můj pohár trpělivosti přetekl. A ty na mě nekřič, nebo začnu přemýšlet, jak by měl v přírodě vypadat čech.”

Byla značně rozrušená, protože ji samotnou nenapadlo, že bude mít s kouzlením takový úspěch.

Jako při všech odvážných počinech, i zde se vyskytli remcalové. Hned prvním byl čestný náčelník Mech, který se už jen chvílemi a ztěžka dostával do reality, a tak samozřejmě na žádném přesunu neměl zájem. Dal k lepšímu pár otřepaných frází, jako toto je zem našich otců, tady máme zemřít a Mechové jsou zemědělci a ne pochodníci, ale jeho synové mu vysvětlili, že jde o blaho celého kmene, a pro názornost k výkladu přidali pár přátelských štulců do hlavy. Obdobně se vypořádali s ostatními kritiky, jen výklad byl stručnější a údery razantnější.

A tak jednoho dne Slovani naložili na nosítka svého už neprotestujícího náčelníka Mecha a vydali se na dlouhý pochod.¹⁸⁾ Brali to velikým evropským obloukem, protože nejhorší překážkou jim byly hory. Ale těch řek, které museli zdolat… Oni to samozřejmě tehdy nevěděli, ale překonali Dněstr, Bug, Luboczavku, San, Wislok, Bialu, Dunajec, Rabu, Skawu, Solu, Wislu, Odru…, to jen z těch větších, než se dostali na naše dnešní území.

Jak já je obdivuju, ty naše prapředky!

Koně, vozy naložené veškerým majetkem, krávy, telata, býci (!), prasata, husy, kachny, slepice (a vajíčka!), psi, kočky, myši, to vše se muselo dostat přes vodu. Většina kmene se při té příležitosti naučila plavat. Někteří starci a nerozumní týnejdžři to však odmítali, a vlny je pak odnášely do moře Černého či Baltického, podle toho, v jakém rozvodí se kmen zrovna nacházel. Zbylí členové jim mávali z břehu, dokud jim nešťastníci nezmizeli z očí.

Dá rozum, že takový přesun kmene trval měsíce.

„A kam to vlastně míříte?” ptali se domorodci procházejících.

„Jdeme do země oplývající mlékem a strdím,” odpovídali cestovatelé.

„Ó, jak jste odvážní,” říkali místní, „to je prý až někde za Půlnočním královstvím.”¹⁹⁾

Všichni si rozuměli, protože byli Slované.

A stávalo se, že někteří z místních junáků se zhlédli v pannách na vozech a přilehli k nim, a jindy zase putující chlapci neunesli tlak probouzejícího se života v nohavicích a unášeli do svého lože místní děvy. Tak bylo postaráno o to, aby rod Mechův nezdegeneroval.

Někdy kolem roku 530 se procesí prosmyklo kolem dnešní Karviné a utábořilo se k zimnímu spánku. Nejmladší Slez už měl pochodování dost. Čekání na sníh si krátil obhlídkou kraje. A tak objevil místa vhodná k osídlení, přišel na prameny čisté vody, a když ke všemu vyhrabal ze země černý kámen, který (ó Morano, Dvorano a ostatní bozi!) hořel, rozhodl se zůstat s rodinou i čeledí. Když sníh slezl a cesty oschly, procesí se chystalo na další cestu.

„My zůstaneme,” řekl Slez ostatním bratrům.

„Sbohem,” odpověděli a dali se na pochod. Člověk nesměl být citlivka v těch drsných dobách.

Aniž to tušil, zasel Slez semínko pochybnosti do další hlavy. „Jakpak to asi bude chodit v zemi zaslíbené?” tázal se sám sebe Mor v sedle koně a hned si odpovídal: „Zase budou starší bratři rozhodovat… a já budu poslouchat.”

A tak, když po dvou týdnech dorazili do nížiny velké řeky, oznámil Mor, že on se svou družinou dál nepůjde. Oba bratři to vzali na vědomí a rozžehnali se s ním v míru.

„Zdá se, že naši mladší bratři toho moc nevydrží,” poznamenal Lech.

„Anebo nás už mají plné zuby,” odpověděl vševěd Čech.

Ztenčené procesí přeplavalo řeku Moravu a jalo se kličkovat mezi Orlickými horami a Českomoravskou vysočinou. Nebyl to pochod příliš veselý. Naopak. Byli již dlouho na cestě, byli unavení a stále procházeli hustými hvozdy, jen zřídka přerušovanými nějakou bažinou či planinou.

„Tak tohle je ta země zaslíbená?” remcali ti nejkurážnější, ale, jak už to u Čechů bývá, výhradně potichu. Jen starý Mech, kterému už o nic nešlo a který k překvapení všech stále ještě dýchal, se čas od času vztyčil, rozhlédl se po hustém lese kolem a zahulákal:

„Země zaslíbená! Tohle je ta vaše země zaslíbená?”

A když na sebe strhl dostatečnou pozornost, zařval:

„Země zasraná je to!”

A omdlel. Bylo dost lidí v družině, kteří s ním souhlasili.

Když se však dostali k Labi, krajina se prosvětlila. Kráčeli podél levého břehu řeky a medili si, že přechody jejích přítoků jsou hračkou proti tomu, co museli překonávat dosud.

Cestou preventivně zuráželi hlavy všemu živému, na co narazili. Nebylo toho moc: sem tam stavení s potomky jakýchsi Keltů, kterým nerozuměli, sem tam osamělý Germán s rodinou, který měl kdysi nějaký důvod, aby se od soukmenovců vzdálil…

„Žádná dvojjazyčná země,” prohlásil náčelník Čech podmračeně.²⁰⁾

Notně uondaní dorazili jednoho večera k Vltavě.

„A dost - dál už nejdu,” řekl Lech unaveně. Ostatní si masírovali oteklé nohy a souhlasně přikyvovali. Všichni toho měli plné zuby a ti nejstatečnější začínali remcat i nahlas. Stařešinu Mecha už dávno poslali po vlnách, ale které řeky do kterého moře, už zapomněli. Taky čeledi ubylo, ale přibylo zase dětí.

„Dobrá, poslední řeka,” řekl náčelník Čech smířlivě.

Dalšího dne na úsvitu překonali poslední překážku a náčelník ukázal na kopec ve tvaru buřinky, vystupující nad placatou krajinu:

„Tam je náš cíl.”

Jistě jste uhodli, že ta buřinka byla hora Říp.

Praotec Čech

Soudný čtenář teď přemítá, proč se vůdcové Čech a Lech trmáceli takovou dálku a nezabrzdili dřív. Jistě na to nepotřebovali příklad mladších bratrů, naopak, byli chytřejší než oni. Samozřejmě, že je v nížinách řek, které překonávali, napadla svůdná myšlenka zůstaňme, ale po stručné konzultaci se vždy rozhodli jít dál. Důvod byl jediný: být co nejdál od východních barbarů.

„Zapište si to dobře za uši, vy zabedněné palice,” opakoval trpělivě náčelník Čech při školení mužstva v zastávkách jejich putování, „vždycky co nejdál od Východu!”

Ačkoliv se tato moudrost předávala z pokolení na pokolení, časem pozornost Čechů zeslábla, a to se jim parádně vymstilo. Ale to už jsou pověsti jiných časů.

Náčelník Čech potřeboval kultovní horu. Originálně vytvarovanou, aby ji lidé vzali za svou. A ne moc vysokou, aby na ni dokázal ještě pár let vylézat. Vyhlížel ji už někde od Pardubic a našel ji na poslední chvíli - už když manšaft téměř odmítal poslušnost. Náčelník byl spokojen sám se sebou. Nechal ostatní, aby si rozdělovali pozemky - úlohu soudce zvládal bratr Lech - vzal pár svých vnuků se sekyrami, aby mu klestili cestu, a vydal se na vrchol hory. Hora zdáli vypadala holá, ale při výstupu na vrchol bránilo v postupu houští nalétaných křovin. Vnukové se činili, až z nich pot stříkal, a pomalu stoupali k vrcholu. Tam sebou polomrtví práskli do trávy a zmoženě odpočívali.

Náčelník se rozhlédl kolem sebe. Samé křoví, většinou vyšší než on. Podíval se na vnuky a rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Co já jim řeknu?” ptal se sám sebe.

Snažil se zrakem proniknout křoviska, ale ta byla hustá. Hned zítra to musejí kluci proklestit, napadlo ho.

Už se slunce klonilo k západu, když náčelník vzbudil své pacholky a vydal se s nimi zpět.

Sotva se objevili v ležení, všichni ulehčeně sekli s prací a seběhli se kolem svého vůdce. Byli tak zvědaví, že zcela zapomněli na subordinaci.

„Cos tam viděl, náčelníku?” dychtivě zvolal mladík jménem Rudyboj²¹⁾, který to už nemohl vydržet.

Náčelník ho výjimečně nepřetáhl holí, jak by to udělal jindy, neboť viděl, že nevycválanec vyslovil jen to, co ostatním viselo ze rtů.

„Není důležité, co jsem viděl, Rudy,” opáčil, „ale to, na co jsem tam přišel.”

Shromáždění protáhli obličeje.

„Co jsem tam asi mohl vidět, vy chytráci?” rozčílil se jejich vůdce. „Asi to, co jsme všichni poznali na svých cestách: jsme v úrodné nížině a kolem nás se rozkládají hluboké lesy sem tam s planinou, občas bažiny, řeky a potoky, v lesích divá zvěř, duchové a strašidla. A ještě dál jsou kolem dokola hory. To všichni známe.”

Udělal dramatickou pauzu a rozhlédl se po posluchačích.

„Schválně jsem se nerozhlížel po kraji,” pokračoval. „Zavřel jsem oči a z počáteční temnoty se začaly nořit obrazy naší budoucnosti zde, pod touto horou. Postavíme příbytky pro lidi a chlévy pro dobytek, začneme obdělávat půdu a další dobývat z okolních lesů. To všechno v potu tváře - nic nám tahle zem nedá zadarmo. Ale budeme sílit, náš rod se rozroste a natrvalo ovládne tuto zem, která i naší zásluhou bude jednoho dne krásná a šťastná… Vidím ji všude kolem nás: v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled, a to je ta země…” - tu se náčelník rozkašlal, neboť země byla bezejmenná - „domov náš!”

Muži mu provolali slávu a ženy zamáčkly slzu v oku.

Když se shromáždění rozešlo, poplácal Lech bratra uznale po pleci:

„Dobrý projev,” řekl, „a jak dlouhý!” dodal obdivně.²²⁾

„Nemusíš vidět, slyšet a čmuchat,” vysvětlil mu bratr. „Ale musíš dát lidem vizi.”

Takový byl náš praotec. První Čech s vizí.

O několik dní později si náčelník vzpomněl na svou kolizi se jménem země, na níž se usídlili, a svěřil se bratrovi. Ten se zamyslel a po chvíli řekl:

„Koneckonců, jsme nejvyšší našeho rodu a dovedli jsme lid do této země. Slušelo by se tedy, aby se země nazývala po nás. Což takhle Čecho-Lecho? Všimni si, že ti dávám jako staršímu přednost.”

Čech se zarazil. Očekával jiný návrh.

„Žádnou pomlčku²³⁾,” zavrčel.

Lech pokrčil rameny a šel si po svých.

Jeho bratr pak zašel za podnáčelníkem jménem Hrb a dlouho mu něco naléhavě vysvětloval.

Večer se na náčelníkovo přání sešla Velká rada stařešinů.

„Na programu máme jediný bod,” oznámil jim předseda Čech. „Pojmenovat tuto zemi. Má někdo nějaký návrh?”

Všichni zarytě mlčeli, neboť na podobný úkol nebyli připraveni.

„A co na to náčelník Lech?” zeptal se po chvíli jeden z podnáčelníků.

„Náčelník Lech nemá žádný návrh,” řekl dotyčný poněkud upjatě.

Tu se vymrštila ruka dalšího podnáčelníka, a když Hrb dostal slovo, vyrazil ze sebe podlézavě:

„Pojmenujeme ji po tobě, náčelníku!” a oddaně hleděl na nejstaršího vůdce.

„Děkuji,” řekl tento. „Jsem překvapen…, hm, příjemně překvapen… Je někdo proti?” rozhlédl se po zkoprnělém auditoriu. „Není. Tato země se ode dneška jmenuje Čechy²⁴⁾. Končím schůzi, dobrou noc!”

Když osaměl, věnoval tichou vzpomínku svému zemřelému otci. Nechybělo mnoho, pomyslel si s uspokojením, a byly tady Mechy.

Další dny a měsíce byly naplněny usilovnou prací. Jen náčelník Lech se stal lehce zádumčivým. Vyhýbal se společnosti a několikrát byl viděn, jak se prodírá vyrubanou stezkou na vrchol hory. Tam vysedával, přičemž zíral do neproniknutelného houští, které ho obklopovalo.

Nakonec v něm uzrálo rozhodnutí a on takto promluvil ke své čeledi:

„Jsme Leši a kolem nás jsou samí Češi. Jsem přesvědčen, že v budoucnosti by to nedělalo dobrotu. Proto volám: Češi v Čechách, a Leši?”

„V Lechách!” ozvalo se hromové zvolání.

„Tedy rozhodnuto,” oznámil jim spokojený náčelník. „Balíme!”