Ivan Krejčí - knihy

Úvod

Novinky

Audio

Povídky z blogu

Nezoufejte - děti

Nezoufejte - rodina

Říkali mi šulíne

Strašné pověsti české

Pohádky hambaté

Neskákejte z okna

Nezoufejte - po letech

Všechno mělo být jinak

Toskánské peklo i ráj

Příhody plavčíka Župíka

Nebojme se tchyně

Nebojme se mobilů

Nebojme se dětí

Cesta a Obnova

Postřehy

Návštěvní kniha

Návštěvníků: 25774 / 1

CZIN.eu


aladin


- Víš, kterou mám nejradši?
- To netuším… Ale určitě to bude vo nějaký ženský…
- Vo Popelce…
- No jasně… Ale s ní to bylo trochu jinak. Asi ti zkazím iluze…
- Tak začni kazit…

O Marušce - Popelici, která překonala všechny trable, až se dočkala královského ptáka ve svém hnízdečku


Byla to taková šťastná rodinka. Otec Michal zdědil po tatíkovi pěkný dvorec a protože byl šikovný, rodinné jmění obchodem ještě rozmnožil. Vybral si hodnou nevěstu, oženil se a po roce se jim narodila dceruška Maruška. Michal si plánoval, jak kolem něho bude lítat kupa dětí, ale to se mu nesplnilo. Naopak - zdálo se, že míra jeho štěstí se s Maruškou vyčerpala. Další děti nepřicházely. A ještě ke všemu jeho žena začala chřadnout. Chřadla a chřadla, nic nepomáhalo. Nejspíš rakovina. Zoufalý manžel se tak musel dívat, jak se mu žena ztrácí před očima. Marušce bylo sotva osm let, když se jí maminka ztratila docela.

Michal chvíli truchlil, ale co naplat, zdravý muž potřebuje živý objekt k pošťuchování. A obchodník nemůže běhat někde po kraji a ztrácet drahocenný čas sháněním ženského pohlaví k naplnění sexuální touhy. A co víc - k tomu i dlouhodobě prověřovat morálně-volní vlastnosti dotyčné nositelky, než do toho zase praští. Záhy ho uklofla ženština pochybné pověsti a on si ji nastěhoval do svého dvorce i s jejími dvěma dcerami, Vilhelmínou a Eutanázií.

Marušce to celé nebylo po chuti. Stýskalo se jí po mamince, tím víc, jak poznávala skrytou nenávist nové paní domácí vůči své osobě. Jak mohla, klidila se jí z cesty. A taky jejím dcerám, neboť ony v ní viděly konkurentku a překážku. Maruška si našla pelíšek na půdě nad stájemi, co nejdál od panského sídla, a tam trávila stále více času. Tam vzpomínala na maminku a žalovala světu o svém neštěstí. Otec to ani nepostřehl, jak byl zaneprázdněn, a tři fúrie byly rády, když jim Maruška nelezla na oči.

To všechno se ale změnilo, když tatík náhle zemřel. Infarkt myokardu. Marušce bylo šestnáct let. Opravdu to byla smolná rodina.

„Nedá se nic dělat,” prohlásila macecha Olívie hned po pohřbu. „Peníze tvého tatíka už tě neochrání. Jestli chceš jíst, musíš pracovat jako všichni čeledíni. A bydlet můžeš na té své půdě - za to ti nájem počítat nebudu.”

Tak Maruška jedním vrzem ztratila svého ochránce i statut dědičky majetku. Stala se z ní služtička nového panstva; uklízela panský dům, prala, žehlila, nosila z dřevníku polena, která přikládala do ohně, vybírala popel… A Vilhelmína na ni volala ty Poleno, Eutanázie zase ty jedna Popelice a macecha na ni křičela ty střevo… Tak se Maruška naučila reagovat na každou nadávku, která zaněla dvorcem.

Nové šaty Maruška už nedostala, a tak se z jejích starých časem staly cáry, které se jejich ušmudlaná majitelka - mýdlo bylo vzácností - snažila vyspravováním udržet při sobě.

„Co můžu od života ještě čekat?” ptala se pravidelně večer před spaním, než ulehla na seno. Ale nikdo jí neodpovídal. Až jí jednou ujely nervy a ona tu otázku zařvala do vesmíru, na který se dívala dírou ve střeše. A ještě dodala: „To už se můžu jít rovnou utopit!”

A to zabralo. Náhle se před ní objevila průhledná paní.

„Jsem tvoje sudička-kmotřenka,” pravila účastně „a sleduju tvé trápení dlouho. Neklesej na mysli, Maruško, vše se v dobré obrátí. Jen musíš být trpělivá. Ještě pár trablů budeš muset překonat. Vždyť, co by to bylo za pohádku… Ale jednou,” rozzářila se, „jednou se královský pták usadí v tvém hnízdě,” ukazovákem píchla vytřeštěnou dívku do prsou, „a ty konečně dojdeš zaslouženého štěstí.”

Zmizela a zanechala dívku ve velikém zmatku.

„Královský pták,” šeptala rozhozeně, „to je snad orel? Nebo skřivan? A hnízdo? To si v tomhle kutlochu udělá hnízdo ještě nějaký pták?”


Na zámku v tom království měli jiné starosti. Tatík král nejdřív celkem s uspokojením sledoval, jak jeho osmnáctiletý potomek jménem Kornel klátí jednu holku za druhou, po nějakém čase však došel k závěru, že malérů už kluk ztropil dost - v tom království totiž neznali antikoncepci - a měl by být zkrocen.

„Mně taky rychle nasadili manželský chomout,” usoudil znechuceně, „tak proč bych se teď měl dívat, jak si on užívá?”

A rozhodl se bujnému hřebci utáhnout otěže. Zanedlouho obdržely všechny významné rodiny v království disponující mladými dívkami i chlapci pozvání k tanci na královském zámku. Rodiny chlapců to braly s rezervou, v rodinách dívek propuklo šílenství. Taková příležitost! Následník trůnu bude hledat nevěstu! Následník to sice vůbec neměl v úmyslu, nicméně matky těch dívek věděly své. A tak holky omývaly, šminkovaly, strojily, kulmovaly, žehlily…, jen aby udělaly ten nejlepší dojem.

Představ si táto, být spářen s královskou rodinou!

Také ve dvorci U Michala. Macecha Olívie šlechtila své dcery a Maruška směla občas něco podat nebo pro něco doběhnout. Od toalet ji držely dál, aby je náhodou nezašpinila. Po celou dobu statečně zadržovala slzičky, večer ale její zoufalství propuklo plnou silou.

„Kdybych tu měla svou maminku a tatínka,” štkala na půdě, „tak by teď strojili mě… A já bych zářila, až by ten princ dočista oslepl a vzal si mě za ženu… Ale takhle… Jestli ho usápne některá z těch dračic… Radši se utopím!”

A tu se zase před ní objevila průhledná paní.

„Hele, už mě štveš!” řekla přísně. „Jestli stojíš aspoň za mák, tak bojuj! A jestli za nic nestojíš - než takhle fňukat, tak se utop!”

„Copak můžu bojovat takhle?” opáčila dopáleně Maruška a ukázala jednou rukou na ušmudlanou tvář a druhou na roztrhanou sukni.

„Jo!” štěkla nasupeně víla. „Aspoň tě bude vítězství o to víc těšit.”

A zmizela.

„Vlastně má pravdu,” pokrčila Maruška rameny. „Co já ještě můžu ztratit?”

Vsedla na koně a temnou nocí odcválala na královský zámek.

Na zámku už byla zábava v plném proudu. Princ záhy zjistil, že jedna dívka vedle druhé by ochotně padla na postel, jen aby se stala jeho ženou, a to ho otrávilo. V takové situaci každý muž stáhne ocas mezi nohy a hledá únik. Neboť muž je od přírody lovec. Jakmile se však ocitne v pozici lovené zvěře, je konec. Své rozladění se princ snažil mírnit občasným frťanem v zákulisí. Časem se z napětí a frťanů dostavila únava a princ zatoužil po čerstvém vzduchu na terase. A tam narazil na temnou postavu, která potajmu nakukovala oknem do velkého sálu.

„Hu,” vylekal se, „strašidlo! Kdo jsi a co tu děláš?”

„Jsem urozená dcera svého otce a přišla jsem na ples,” špitla odvážně dívka.

„Cože? Ty?” vystřízlivěl princ, když si přitáhl dívku na světlo.

Nevěřil svým očím. Díval se na ušmudlanou ženskou osobu v roztrhaných šatech. Náhle mu však došla komičnost situace a vjel do něho život. Konečně vzrůšo!

„Tak dobře,” řekl nadšeně. „Pojď si zatančit, urozená.”

„To ne,” namítla Maruška zděšeně. „Takhle dovnitř nemůžu. Mně stačí, že tu spolu mluvíme na terase…”

„Ne ne,” houkl princ. „Líbíš se mi, mouřeníne. Chci s tebou tančit. Pojď!”

Chytil Marušku za ruku a táhl ji dovnitř. Měl sílu a nedalo se mu vzdorovat. Přitáhl dívku na pódium, rezolutním gestem umlčel muzikanty a zvučným hlasem oznámil celému sálu:

„Představuji vám královnu tohoto plesu! Darmo jste se, dámy, všechny doma hodiny šminkovaly, darmo jste nákladné toalety pořizovaly… Tato dívka předběhla dobu… neboť… neboť maškarní ples bude až za měsíc. Hej, štolbo! Zavolej kluka od hnoje! Ať přestane kydat a jde si zatančit! Jeho tanečnice na něj čeká!”

Opustil dívku a šel si spokojeně sednout na své křeslo. Teprve teď dvořané a hosté poznali, že urozený pán přednesl svůj žertovný příspěvek k zábavě a začali se smát a uznale tleskat taškařici. Jenom královští rodiče se nebavili; královna se držela za hlavu a král vrhal zachmuřené pohledy střídavě na otrhanou dívku a na Kornela. Pokořená Maruška, rudá hanbou, sebrala poslední síly a rozeběhla se ke dveřím na terasu. Ani nevěděla, jak pro slzy našla koně, nevěděla ani, jak ji koník donesl domů. Zřítila se na seno a omdlela.

Zatím na zámku…

Hned po zmizení výstředního přízraku rozčilený král ukončil slavnost. Pak zašel za synem do jeho ložnice.

„Už dlouho jsem nezažil takovou potupu,” začal zlověstně.

„Že jo,” reagoval syn rozšafně, „taková maškara…”

„Potupu SVOU jako otce,” pokračoval král a jeho oči se nebezpečně úžily. „Že mám syna debila.”

Princ překvapeně zamrkal.

„Husopaska si umanula tančit s princem…,” zablekotal.

„I kdyby husopaska!” zařval král a z očí mu létaly blesky. „Nemáš právo zesměšnit člověka - a ženu zvlášť - jen proto, že je nuzně oděný!”

Rozpřáhl se a vlepil Kornelovi facku. Dal do ní tolik své otcovské lásky, že princ, který ji nečekal, odlétl až na zeď, hlavička cinkla - snad se mu v ní rozsvítí, zadoufal otec - a podél zdi se sesul na zem. Král už na něho nepohlédl a královsky odkráčel. Jenže to nemělo být ten večer všechno. Když se hvězdičky v princově hlavě trochu uklidnily a on namáhavě vstal a snažil se držet balanc, objevila se před ním průhledná paní.

„Jsem tvoje sudička-kmotřička,” představila se ledově. „A po tvém dnešním výstupu toho lituju.”

„Už jsem dostal facku od tatíka,” zamumlal princ v předtuše dalších potíží.

„To je v pořádku,” odtušila sudička, „od toho rodiče jsou. I ode mne dostaneš ponaučení.”

CVAK!

„Jau!” zařval mladík a chytil se za přirození. „Jau-jau-jau,” řval a slzy mu vhrkly do očí.

Stáhnul si kalhoty a zděšeně čučel dolů na svůj úd. V uzdičce u žaludu vězel zlatý prstýnek s diamantem.

„A teď budeš hledat dívku, které prstýnek padne na prsteníček LEVÉ ruky! Tu si vezmeš za ženu, neboť ta jediná ze všech, které tě tu oblažovaly, tě nebude chtít pro tvé bohatství a moc. Jestli to nestihneš do měsíce nebo si nevezmeš tu, které prsten padne, tak ti ten tvůj poklad,” potěžkala princovu mužnost v dlani, „jednoduše upadne.”

A na důkaz, že to myslí opravdicky, prudce sevřela dlaň. Princ zařval podruhé a padl na kolena.

„To je ta správná poloha,” utrousila víla suše a zmizela.


Dámy se vrátily domů a hned se sháněly po Polenu, Popelici a tom střevě, aby jim pomohla s odstrojováním. Maruška utřela slzy - tu radost vám nedopřeju - a šla. A poslouchala.

„Skoro už na mě přišla řada, abych tančila s princem,” stěžovala si Eutanázie, „když to všechno zkazila ta votrhaná příšera… Viděla jsem ji sice zdálky,” obrátila se k Marušce, „ale jako by ti z voka vypadla.”

„To je ale drzost vod tý lůzy,” přisadila si matka zlostně. „Takhle se vetřít na královskou slavnost!”

„A zkazit nám štěstí,” rozplakala se Vilhelmína.

Maruška jim pomáhala se svlékáním a postupně získávala ztracený klid v duši.


O několik kilometrů dál však zcela ztratil svůj klid princ Kornel. Zahájil další den s malou kocovinou, což však nebylo nic proti tomu, když si natáhl kalhoty a zděšeně pocítil, co je to mít piercing v pohlavním údu. Obnažený žalud se třel o látku a vyvolával jeho permanentní vzrušení. Mladík zkusil přetáhnout předkožku přes žalud, ale jen se bolestivě škrábl o diamant.

„Do prdele s takovou ozdobou!” zařval bezmocně, ale vzápětí se vyděsil při představě, že se zjeví průhledná paní a jeho přání mu splní.

Nechal si zavolat kováře s kleštěmi a přikázal mu prsten přeštípnout. Kovář nevěřícně zíral na princův penis. To panstvo už neví, co roupama dělat, pomyslel si v duchu a chystal se k úkonu. Vzápětí dostal ránu, až odlétl na stranu, a hromový hlas odněkud shůry zvolal dopáleně:

„Ještě jednou, a upadne ti všechno!”

Tak mladík poznával, jaké to je, náhle chodit s obnaženým žaludem. Jeho stálá boule v rozkroku vyvolávala poťouchlou pozornost dvořanů. Znal příjemný způsob, jak tvrdý úd umravnit, a zašel za jednou z milostnic. Dostal se však jen na kraj její sladké komůrky, a už ho s křikem hnala. Druhou děvu přemluvil k ústním cvikům, ale sotva si poškrábala patro, vyhnala ho též. Pak se vše rozkřiklo a další milostné pokusy si mohl odpustit. Seděl smutně ve své komnatě a díval se dolů na napružený penis. Plameny v krbu vesele poskakovaly a diamant pod žaludem házel po stěnách překrásné odlesky.

„Tak, a zase mi zbejvá jen ta moje ruka,” povzdechl si otráveně. „Jako zamlada…”


Marušce ubíhal jeden den za druhým. Práce a zase práce. Večer do komůrky na půdě, vyspat se, a zase do služby. Jednou navečer seděla uondaná ve vikýři a dívala se do zahrady na odvrácené straně dvorce. Stmívalo se, poslední paprsky slunce hladily střechu stájí. Náhle dole pod ní vyběhl ze dveří nahý čeledín Kuba, rozkročil se a velikým obloukem močil na keř. Za chvíli za ním vyšla polonahá služebná Dorka, došla k němu a dlaní pohladila jeho holé půlky.

„Já bych pro toho tvýho ptáka měla lepší práci,” řekla smyslně.

Tak tohle je ten pták! pomyslela si ohromeně Maruška.

Kuba oklepal, obrátil se a vložil ho Dorce do ruky.

„A jakoupak asi?” zeptal se rozverně.

„Aby vysmejčil mý hnízdečko,” řekla Dorka a roztáhla nahé nohy.

Kuba jí tam hmátl rukou a prsty se začal dobývat dovnitř.

„Jen se neboj,” chrochtal blaženě, „za chvíli bude můj pták sedět v tvým hnízdečku na vejcích!”

A Maruška s očima na vrch hlavy sledovala, jak Kubův úd v Dorčiných rukách roste a tvrdne, jak si mládenec dívku opírá o kmen stromu a zvedá ji jednu nohu, jak ji napichuje, jak se rozjíždí a smejčí a smejčí…

Co ten má za ptáka, nevím, šeptala si pro sebe Maruška. Ale rozhodně to není skřivan…

A dívala se Dorce do tváře a viděla, že vůbec netrpí, ale že jí to dělá čím dál víc dobře, až jíkala blahem a objala Kubu kolem ramen, a on ji uchopil svýma lopatama pod zadkem a natřásal si ji na tom svým kolíku, než zahýkal blahem i on; viděla tu chvilku bolestného napětí v jeho tváři, kterou vystřídal výraz šťastného uvolnění, když nakonec vysmejčené hnízdečko lásky ještě vystříkal…

Pořád jenom uklízím, popelím se, mudrovala z míry vyvedená Maruška, a on je ten život i takový… vzrušující… Tak pták v hnízdečku… to si musím zapamatovat. A pocítila lehké šimrání kdesi v podbřišku.

No, kdo ji měl poučit, chudinku - od panstva vyvržená, proletariátem nepřijatá. Jako kůl v plotě.


Mezitím princi Kornelovi nezbylo nic jiného, než se vydat na průzkumnou misi po rodinách, které byly pozvány na ples. Cestoval koňmo, jen se svým panošem - nestál o velkou publicitu. Scénář byl všude stejný: trochu si zobl z bohatého občerstvení, které mu všude nutili, a pak se s panošem a příslušnou dívkou uchýlili do soukromí.

„Musíme něco vyzkoušet,” opakoval každé dívce princ, „ale žádná žena to nesmí vidět. Proto ti panoš zaváže oči.”

Vdavekchtivé dívky by bez rozmyslu plnily i výstřednější úlohy, takže nezaváhala žádná. Princ spustil kalhoty, rukou podržel svůj úd a panoš k němu přitáhl dívčí prsteníček. Rychle zjistili, že neprojde obroučkou, a princ svižně natáhl gatě. Brzy byli tak secvičení, že to celé trvalo pár vteřin. Sundali dívce šátek z očí, poděkovali a na její protáhlý obličej se už nepodívali. Pospíchali na další štaci.

Tak asi po dvou týdnech dorazili do dvorce U Michala. Matka Olívie se mohla strhat, nabízela Vilhelmínu, nabízela Eutanázii…, ale marně. Dívky dobře živené, prstíčky tlusté. Už se mladí pánové chystali vsednout do sedel koňů, které jim hlídal chlapec Jíra, když se Jíra naklonil k princi a do ucha mu zašeptal:

„Eště tu máme Marušku, který by správně tenhle dvorec měl patřit, ale…”

„Co to tam špitáš vznešenému princi, pitomče jeden,” ozval se od domu rozčilený hlas Olívie. „Nezdržuj a mazej za svou prací, než tě nechám vyplatit holí!”

Princ ji odmávnul rukou a klukovi poručil:

„Ukaž mi, jak se k ní dostanu!”

„Tamhleten žebřík,” ukázal Jíra a rychle se klidil z dosahu rozzuřené velitelky.

Princ se vydal po žebříku, panoš za ním. A Vilhelmína s Eutanázií si rozčilením kousaly nehty.

Nahoře princovy oči pomalu přivykaly šeru.

„Je tu někdo?” zavolal.

„Já tu jsem,” ozval se dívčí hlas a Maruška si stoupla do světla pronikajícího dovnitř dírou ve střeše.

„Páni,” vydechl šokovaný princ. „Ty jsi ta…”

„…opovážlivá, co si chtěla popovídat s princem na zámecké terase,” doplnila dívka prostě. „Nebo taky Popelice, Poleno nebo to střevo… Maminka, když ještě žila, mi říkala Maruško. Můžeš si vybrat.”

Princ byl celý rudý, když před ní poklekl a zahanbeně spustil:

„Moc se ti omlouvám za ponížení, které jsem ti způsobil…, a chtěl bych to nějak napravit. Můžeš mi to prosím odpustit?”

A zoufale přitom hleděl do očí dívčiny. Taky ten diamant ho dost škrábal… Marušce ho přišlo líto. Chytla mládence za rameno a vytáhla ho zase do stoje spatného.

„Prvních pár dní jsem tu vymýšlela, co bych ti nejradši provedla, ale pak jsem si řekla, že jsi prostě pitomý kluk a pustila jsem tě z hlavy.”

To jsou prostě ženy - nejdřív srdce, pak dlouho nic a někde úplně na chvostu se třepetá rozum.

Princ vzal do dlaní její ruku, políbil ji… A pak ho něco napadlo a řekl:

„Ještě druhou, prosím.”

Políbil i levou ruku a podíval se přitom na prsteník. BYL ABNORMÁLNĚ TENKÝ! V mladíkovi se až zastavil dech.

„Zavři prosím na chvilku oči,” řekl vzrušeně. „A otevři je teprve, až ti řeknu.”

Zmatená Maruška pokrčila rameny a zavřela oči. Poddaní v každém království dobře vědí, jaké ptákoviny si vrchnost umí vymyslet a že vzdorování se nevyplácí. Princ rozčileně serval kalhoty, do pravé ruky uchopil penis, levou rukou k němu přitáhl dívčin prsteník… a CVAK! Prstýnek s diamantem zazářil na Maruščině ruce. Maruška se lekla a vrchnost nevrchnost prudce otevřela oči. A co uzřela? Svou ozdobenou ruku, která spočívá na holém mužském údu! Princ zcepeněl.

I Maruška. Každá druhá-slušná by jistě začala ječet něco o znásilnění a volala by o pomoc, ale ošuntělá dívka náhle v jednom rohu půdy uviděla dovádění Kuby s Dorkou, zatímco z protějšího rohu jí kynula průhledná paní. Dívala se na svou ruku ozdobenou zásnubním prstenem, která jen taktak chňapnout po svém štěstí. Kolik ponížení musela v životě překonat, kolik ústrků, ale teď je u ní královský syn a nabízí jí… hm, svého ptáka. Možná je to výstřední, ale teď není čas na bonton - třeba jí jednou nabídne i tu ruku. A tak Maruška uchopila ten zázračný mužský nástroj do své dlaně a pomalu za něj přitahovala mladíka k sobě, až se jejich těla dotkla a princ pochopil, že jejich zásnuby proběhnou rychlostí blesku a v jiném pořadí nabízených údů. Jejich rty se dotkly, ale dívčin stisk tam dole neustal, rty se otevřely a jejich jazyky se setkaly… Maruška nepouštěla, neboť cítila, že v její ruce začíná pulzovat život, a líbala, jako by to uměla odmalička, až život mladého muže v její ruce patřičně zbytněl. Na chvilku odtrhla ústa, jen aby mohla zašeptat:

„Tenhle královský pták patří do mého hnízdečka…”

A ukázala mu cestu.

To už princ pochopil, že jeho omluva musí být co nejhlubší, a začal Marušku zbavovat přebytečných svršků; ty rozestřel na seno, položil na ně dívku a na jejím těle rozehrál symfonii lásky. On to byl spíš kvapík - jak víme, kvůli svému piercingu si princ už povážlivě dlouho nešoupl. Jak to jen dovolila, vjel nedočkavě do ní a BUCH! - ó, bože, kdy jsem měl naposledy pannu? - tak tlačil opatrně, ale rozhodně, až konečně prorazil, Maruška vyjekla…, - tedy nic moc, ta Dorka vypadala spokojenější, možná to bude chtít trénink - ale pak se uklidnila a dívala se do napjaté mužské tváře, jejíž výraz se měnil, až dosáhl toho hořkého štěstí, když mužský příspěvek k početí nového života opouští jeho tělo.

Ještě stále byli spojeni - já snad nezměknu! - když princ požádal Marušku o ruku. Poznal, že je to ta pravá. Nebo si vzpomněl na hrozbu průhledné paní? Maruška se svým ano nezaváhala ani na okamžik. Jestli je to snad někomu divné, nechť se jde pár let hrabat v popelu. Oblékli se a vydali se k žebříku.

„Počkej,” zarazila se náhle Maruška. „Měla bych na sebe hodit něco pěkného - třeba bych teď mohla beztrestně lupnout šaty některé z mých povedených kvázisester…”

„Ne ne,” zavrtěl rozhodně hlavou princ. „Svýmu tátovi-královi tě přivezu takhle, jak jsem tě získal. Víš, že mi po tom idiotským výstupu na plese střihnul strašnou facku? A udělal kázání o lásce k bližnímu? I votrhanýmu?”

„Ano?” s potěšením opáčila Maruška. „Myslím, že budu mít pana tchána ráda.”

Sestoupili po žebříku na dvůr a Maruška ohromenému publiku ukázala diamantový prsten na ruce. Pak zavolala Jíru a řekla mu:

„Pro tebe dám poslat, Jiroušku, a vezmu si tě na zámek. Ta saň by tě tady jistě uštípala.”

Jíra si oddychl a šel balit.

S ostatními se neloučila. Jenom třem dračicím, které vypadaly, že každým okamžikem puknou, radostně zamávala. Vsedla na koně a po boku prince a jeho panoše odcválala z dvorce. Když za nimi brána zapadla, popojela k princovi a řekla:

„Zastav, prosím, ještě na chvilku. Máš křesadlo?”

Samozřejmě, že měl. Občas si pro vylepšení nálady ubalil sušenou trávu, kterou tajně dostával od baby kořenářky. Podal své nastávající křesadlo a provázel ji zamyšleným pohledem, když pomalu objížděla dvorec, aby se dostala k zadnímu vchodu. Nečekali dlouho, když panoš vzkřikl překvapením:

„Podívej, pane!”

Nad dvorcem se objevil pruh dýmu, který stále mohutněl.

„Tedy, s tou se nudit nebudeš,” dodal panoš uznale.

Když dorazila udýchaná a rozpálená Maruška, už bylo vidět i šlehající plameny. Princ beze slova ukázal na oheň.

„Že jo?” řekla mírně osmahlá Maruška. „Vždycky jsem jim říkala, že jsou neopatrné při zacházení s loučemi…”

A pobídla koně směrem k své báječné budoucnosti.


- Tak, a spi!
- Hlavně, že se pták dostal do správnýho hnízda, viď…
- Jo, většina ptáků se dostane do nějakýho hnízda… Kurva, tak proč ne ten můj?!
- Taky se dočkáš…
- Jo - zvlášť když budu večery trávit vyprávěním pohádek!


1: O stvoření světa a o tom, co následovalo potom

2: O Marušce-Popelici, která překonala všechny trable, až se dočkala královského ptáka ve svém hnízdečku

6: O Červené Karkulce, Rudé Hučce a mluvícím vlku

Kde lze knihu koupit? zde zde

Grafický design © Ivan Krejčí, web design © David Fabel SvS S.P.Ch.S & J.W.