Dítě vzorné

Měli jsme doma už dvě děti a naši přátelé, kteří se brali dávno před námi, nic. A ještě dlouho nic. Nevyzvídali jsme, co se děje - usoudili jsme, že mají nějaké potíže. Tehdy byly sice spermie daleko čilejší a vajíčka se nebránila oplodnění, jako je tomu dnes, ale samozřejmě existovaly i výjimky.

A najednou byla na světě Julinka. Radovali jsme se s nimi, protože holka byla zdravá a měla se k světu. Ale naše nadšení nemělo dlouhého trvání. Sledoval jsem Julinčin vývoj během povinné školní docházky a nechápavě kroutil hlavou:

„To přeci není normální… Vidíš někde v širokém okolí něco podobnýho?”

I má žena musela neochotně přiznat, že podobné stvoření v příslušné věkové kategorii nezná.

Julinka totiž neměla chybu. Učila se ráda a dobře. Sportovala. V zimě řádila na lyžích a když se změnila móda, tak na snowboardu, v létě běhala, plavala, cvičila aerobik a bůhví co ještě. V důsledku toho rostla do ideální postavy. A když k té postavě přidáte tvář anděla… Dobrovolně studovala cizí jazyky. Naučila se hrát na flétnu. Naučila se tančit. Naučila se… Já vlastně ani nevím, co všechno Julinka umí, protože seznam dětských ctností je mi cizí. Díky našim dětem a dalším v okolí znám ohromnou škálu nectností, ale klady… k těm jsme se u nás doma dostávali svátečně. Možná neumí Julinka vyšívat - zatím.

„Jestli to není tím, že si s ní dávali takovou práci,” řekl jsem jednou manželce, „a my blbci jsme si mysleli, že se jim nedaří. Houby s voctem. Voni ji šťouchali tak dlouho a pozorně, aby si v potu tváře vyšťouchali malýho génia. Zatímco my…”

Ve svém mudrování jsem nepostřehl, že se oči manželky nebezpečně zúžily.

„…jsme to sfrcli raz dva… a máme tu takový dva… výsledky,” povzdechl jsem si hořce. „Jó, práce kvapná málo platná…”

Žena na mě hleděla očima, ze kterých zbyly už jen dvě čárky, a klepala kuchyňským nožem o desku stolu.

„Já tě jednou zabiju,” řekla procítěně.

Když vyšlo mé povídání o nezdárných dětech prvně, byla už z Julinky mladá dáma. Při našem prvním setkání mi sdělila hlasem, v němž se lítost mísila s výčitkou:

„Všichni v té knížce jsou… jenom já ne…”

Píchl jsem jí ukazovák skoro do očí.

„Sama jsi tím vinna,” řekl jsem tvrdě. „Byla jsi tak odporně kladné dítě, že jsem si při psaní té knížky na tebe ani nevzpomněl. Možná, kdyby ses narodila v první republice, rozšířil by o tebe Jaroslav Foglar partu Rychlých šípů nebo by tě hodil v plen Hochům od Bobří řeky, ale na konci dvacátého století? Bože, Juli, koho bys zajímala? Sotva by čtenáři rozečetli tvůj příběh, práskli by knížku do koše. Takové děti ani nechceme znát, křičeli by a šli by nasekat zadek svému potomkovi, protože by jistě věděl za co. To sis, miláčku, měla rozmyslet včas,” dobil jsem ji nakonec, „stačilo, abys byla malinko hajzlovitá - a místo v knížce bylo tvoje.”

Je tak inteligentní, že to pochopila.

Ovšem po letech jsem se s Julinkou potkal náhodně na Václavském náměstí a po krátkém hovoru jsem jí ohromeně sdělil:

„Tak myslím, Juli, že sis to místo v knížce přeci jen vybojovala.”

Dítě vzorné - Julinka

Julinka vystudovala gymnázium v jazyce německém a vysokou školu v jazyce českém. Další jazyky si přitom zdokonalovala studijními pobyty v Evropě i v zámoří. Od jisté doby dospívání se o ni zajímal jeden chlapec. Nebyl tak úplně její typ, Julinka pokukovala po jiných - leč ti, jakmile zjistili, jak výjimečnou dívku mají před sebou, do jednoho v hrůze prchli k děvám méně dokonalým. Tak Julinka s povzdechem vzala zavděk vytrvalým Robinem. V průběhu let ho dvakrát vypoklonkovala, ale on se jí jako bumerang vrátil. Nakonec z toho byla svatba. Velkolepá. Na zámku. Otec nevěsty nelitoval peněz: lahůdky se podávaly nevídané, francouzská vína tekla proudem. Novomanželé od něho dostali nový byt, auto už dcera obdržela dřív.

Když jsem po roce potkal Julinku na Václavském náměstí, sdělila mi suše:

„Tak jsem rozvedená.”

„Cože?!” zařval jsem v šoku. Takovou pecku jsem nečekal.

„Přestalo mě bavit věčně se koukat jen na Robinova záda. A vůbec,” dodala mladá dáma rozhodně, „od základů jsem změnila svůj život.”

Brzy po svatbě mladý novomanžel - zřejmě vyčerpán opakovaným obluzováním své vyvolené - podlehl uspokojení, že kořist má pojištěnu v hnízdě, a jal se žít svým vysněným životem. Ten byl jednoduchý: osobní počítač v práci a osobní počítač doma.

„Pojďme do kina (do divadla, na koncert, na snowboard, do postele…),” navrhovala občas novomanželka zádům svého muže, civějícího do obrazovky PC.

„Nemám čas,” odpovídala záda stereotypně. Ovšem jen do okamžiku, kdy manželce došla trpělivost a milého Robina z teplého hnízda vyhnala. Tatík znovu sáhl po šrajtofli, aby mu vyplatil odstupné ve výši hodnoty poloviny bytu, a jeho dcera se rozhodla vypořádat se od základů se svou kapitalistickou minulostí.

Díky vzdělání, schopnostem a příjemnému vystupování získala Julinka své první pracovní místo u renomované poradenské firmy s platem, o jakém si manažeři jinde jen nechávají zdát. Po roce si polepšila u ještě slavnější nadnárodní společnosti a po dalším roce se stala členkou představenstva v další firmě, vydělávající nehorázné peníze. Samozřejmě, že takové firmy používají lecjaké prostředky, aby k těm vytouženým penězům přišly…

„…a tak jsem si řekla: dost!” prohlásila Julča rázně. „Tohle nemám zapotřebí.”

Vrátila služební auto, mobil, počítač a další vymoženosti, kterými tyto firmy hýčkají své vybrané zaměstnance, a odešla překládat na volnou nohu.

„Na férovku,” řekla překvapenému otci a vrátila mu auto, kterým ji kdysi obdaroval. „A byt ti splatím taky.”

To otce uklidnilo, neboť s výší jejích honorářů se seznámil, když se je mafiánskými metodami snažil vypáčit z nakladatelů.

Chvíli Julinka jezdila metrem a jedla suchý chléb, ale spokojená nebyla - život bylo nutné změnit radikálně. V prosinci 2007 odletěla na Havajské ostrovy.

Pokud se teď před vaším duševním zrakem vynořují tanečnice hula s bílým květem za uchem, chlapci na surfových prknech, orchideje, plantáže ananasů a pláže zalité sluncem, tak rychle zapomeňte. Posledním luxusem, který si Julinka užila, byl záchod a sprcha v přepychovém londýnském hotelu Hilton, který jí zaplatil stařičký ctitel z kapitalistické éry. Stařík z Jižní Afriky, který ji už pár let platonicky miluje, jí též věnoval své nalítané kilometry, aby se vůbec dostala do svého ráje.

Na ostrově Hawai, v sousedství sopky Kilauea, ji očekávala permakulturní komunita, usilující o trvale udržitelný způsob života, a s ní plesnivá chatička, kterou museli nejdříve vysekat z bujné vegetace, kompostovací záchod a sprcha mezi banánovníky a limetkami. A vydatný déšť. Ale taky přátelští lidé, kteří na deseti hektarech půdy zčásti udržují původní les a zčásti pěstují vše potřebné pro přežití - vše v souladu s původním místním ekosystémem.

A tak Julinka pleje ananasové políčko, cvičí aštanga jógu, tančí v rytmu afrických bubnů, studuje havajskou historii a bylinky, poznává krásy přírody a řeší problémy s členy komunity, kterým peče koláčky z ovesných vloček, rozinek, datlí, kokosového másla, banánů a slunečnicových semínek. Občas si večer vleze do lávového úkrytu, potí se v páře, kterou jí tam posílá samo žhavé nitro země, a otvorem nad sebou pozoruje hvězdy, které se zdají být tak blízko…

Její matka zatím okopává políčko zeleniny u vily nedaleko Prahy (manažer pracuje), občas vyrazí do velkoměsta za kamarádkami, na výstavu nebo do kina a večer se dívá na televizi. Někdy taky v zahradě na hvězdy, ale zdají se jí být tak daleko… Zvlášť ta nejjasnější vzešlá z jejího lůna.

(2008)

(A protože čas pokročil, musím stručně informovat o jejích dalších životních krocích. Po návratu z Havaje zůstala Julinka věrná svým zásadám: nevím, jak to pražská holka dokázala, ale ulovila ekologického farmáře na venkově a porodila syna. Stará se o domácnost, pomáhá manželovi a po večerech překládá. Po kariéře členky představenstva významné firmy a závratných finančních odměnách ani nevzdechne.)