Dotek motýla

Býval to téměř zázrak, když se nám před desítkami let občas podařilo překročit železnou oponu. A tak jsem se na Japonsko moc těšil. Těšil jsem se na Ginzu v Tokiu, na nacpávače lidí v tokijském metru, na horu Fudži, na nejrychlejší vlak na světě (tehdy), HiFi techniku, zahrady, Japonky v kimonech, rozkvetlé sakury, samuraje, kamikadze… Až na pár posledně vyjmenovaných jsem vše poznal. Ale, jak už to v životě bývá, nejzajímavější bylo zkoumání života domorodců.

V Tokiu jsme bydleli u přítelkyně naší přítelkyně, která se provdala za Japonce. Aby nedošlo k omylu: Japonce si vzala přítelkyně naší přítelkyně - ne naše přítelkyně. Byl to pár trochu nesouměrný; ona byla statná žena slovanských proporcí, on drobný mužíček, přesně vymodelovaný do miniaturního domečku z tenkých dřevěných desek, který obývali. Když se domečkem začali pohybovat další dva vyvinutí Češi, vybíhal občas vyděšený Japonec z některé škvíry v domnění, že vypuklo zemětřesení.

V Tokiu jsou na zemětřesení citliví, a tak registrují i ta nejmenší. Někdy jsme se vrátili z procházky domů a domorodci nám hlásili, že mezitím proběhlo zemětřesení. Bylo to zajímavé sdělení, ale my o ničem nevěděli. Buď bylo jinde než my, nebo bylo malé, nebo se nám naši hostitelé chtěli postarat o zajímavý zážitek. Ale jak říká moje žena: „Ty se svou citlivostí bys i to zemětřesení zaregistroval teprve, až by ti baráky padaly na hlavu.”

Byteček byl zařízen jen nejnutnějším nábytkem. Díky tomu jsme my čtyři dospělí dokázali - s jistými potížemi, ale přece jen - vyhnout se sobě a příliš často přitom nepošlapat česko-japonské batole na podlaze. Sedávali jsme na polštářích a v noci lehávali na matraci, která se snesla odkudsi z nebes. Obětaví hostitelé dokonce objevili místnost, ve které jsem se mohl natáhnout a nemlátit přitom hlavou či nohama do stěny domu. Bylo mi jasné, že je částečně k tomu ponoukal i pud sebezáchovy - dřevo je v Japonsku drahé. Bylo to romantické, avšak romantika končila před dveřmi do záchodu. Ach, ty tenké stěny…

Teprve mnoho tisíc kilometrů od domova jsem do důsledku pochopil dávné české rčení: byteček jako klícka.

V bytečku mě fascinovala dvě důmyslná zařízení. Prvním byl obrovský hrnec na vaření rýže. Vzdáleně se podobal našemu papiňáku, ale protože byl japonský, byl ověšen displeji, ručičkami, knoflíky, zástrčkami, serepetičkami… a ovládán elektronikou. Hostitel mi ho hrdě předváděl a japonsky vysvětloval každou jeho funkci. Poslouchal jsem ho fascinovaně, a on, když viděl svit mých očí, si na výkladu dával záležet. V Praze bych podobného šílence po prvních slovech jadrně poslal někam… (”jasně, vaří se v tom rejže, tak vo tom nekvákej a mazej vařit”), ale v Japonsku to bylo něco jiného. Jednak jejich zdvořilost nalomí i drsného Čecha, jednak podlehnete kouzlu japonštiny. Při některých hrdelních hláskách vylétajících z úst Japonce se neubráníte dojmu, že už neusiluje o vaši pozornost, nýbrž o váš život.

Ten zázrak techniky dokázal uvařit kotel rýže a celé hodiny, dny a týdny (no, tak nevím…) rýži udržoval teplou. Vzhledem k tomu, že pro Japonce je rýže základní potravinou, to jistě bylo praktické - každý člen domácnosti se v kterékoliv denní či noční hodině dostal k teplé rýži. Kromě nás - neuměli jsme ten zázrak otevřít. S dojetím jsem věnoval vzpomínku své vlasti: základní česká potravina - pivo - vyžaduje pouze chladničku a jednoduchý otvírák.

Druhé zařízení bylo přesným opakem prvého. Bylo výsledkem tisícileté tradice japonské kultury. V tomto případě kultury těla. Uprostřed koupelny stála vyzděná čtyřstěnná obložená nádrž. Snad ani nestojí za zmínku, že byla minimální, aby se ušetřila teplá voda, protože v Japonsku je minimální všechno. Jinak by se noví Japonci na ostrovy nevešli a padali by do moře. Japonská lázeň spočívala v tom, že se člověk namydlil a spláchl kelímkem vody vedle nádrže, a teprve čistý si do ní směl vlézt a vyhřívat se v drahocenné teplé vodě. Tak se v jedné vodě mohla vycachtat celá rodina. Tělo Středoevropana vyplnilo kurník tak dokonale, že na hladinu pod bradu stačilo deset centimetrů vody na dně. Aspoň jsme se domácím neprodražili.

Ale všechny japonské úžasnosti se ukázaly být nicotnými ve srovnání s problémem, který mě pronásledoval od okamžiku, kdy jsem poprvé uviděl naše hostitele. Slovanská žena, nad jejíž architekturou by zaplesal sám Mistr Mánes, a …japonský mravenec.

Tělesné disproporce smíšeného páru mi nedávaly spát.

„Prosím tě, jak to dělají,” šeptal jsem v posteli své ženě, neboť hlasitější slovo by vzbudilo osazenstvo vedlejší ulice, „dyť von by se do ní vešel celej…”

„Hele, já nevím, jak to dělají,” odpovídala žena zuřivým šepotem, „ale varuju tě, abys na tohle téma nevomaleně vyzvídal, jak ty to máš ve zvyku.”

Ráno jsem se na to zeptal Japonce.

Zatvářil se překvapeně a pak mi začal něco zmateně vysvětlovat. Ale i když do své japonštiny semtam zamíchal nějaké anglické slovíčko, vyšlo z jeho úst stejně nesrozumitelné jako jeho mateřština. Nakonec mi dal adresu bezvadnýho pornokina.

„Pornokino?” podivila se žena a dala si záležet na pohrdlivém tónu svého hlasu. „Tak von je stejnej čuňák jako ty!”

Při naší cestě kolem zeměkoule moje žena překvapeně zjišťovala, že většina mužů, ač řeči rozdílné, se vždy shodne na jednom. Velkomyslně jsem přešel její invektivy a koupil jsem lístek i pro ni.

Promítali jednu z Emanuel. Emanuela se v té době toulala světem, skotačila s různými muži v různých kulisách a filmaři o tom natočili mnoho dílů. V této epizodě Emanuela dováděla kdesi v třtinových plantážích - s jistotou můžu jen říct, že to nebyla Kuba; tam měli starosti se sklizní a podobné Emanuely převychovávali prací. Kromě nás dvou bylo v kině několik roztoužených mužů a všichni jsme se těšili na první scénu, při které se aktéři dostanou k tomu. Jako na potvoru, když se k tomu dostali - mužská ruka sjížděla pomalu z odhalených ňader Emanuely níž a níž až k místu tak dychtivě očekávanému - na plátně se objevila tmavá rozmazaná skvrna.

„Teda, podívej se na Japonce,” zavrčel jsem rozmrzele ke své ženě, „samej technickej zázrak, ale čočku na promítačce si nevyčistěj!”

Jenže skvrna po chvíli zmizela a objevila se znovu, až když šlo zase do tuhého. Zíral jsem nevěřícně na plátno, zatímco moje žena se začala nezřízeně smát. Rušila tím soustředění japonských mužů a já jsem ji musel z kina vyvést.

„Páni,” vydýchával jsem se na čerstvém vzduchu, „to je horší než u nás doma. Ty naši komunisti nás starostlivě nechaj v klidu, zatímco tady ty mužský rozrajcujou…, a pak černej flek…”

„Jo, jo,” dodala žena potměšile, „něco jako skotský střiky.”

Večer po návratu z kina jsem spiklenecky zamrkal na Japonce… a pak jsem svou otázku položil paní domu. Zatímco se manželka propadala studem, barokní madonu to nevykolejilo. Podívala se na mě zasněným pohledem (lepší umí vystřihnout už jen Květa Fialová) a něžně zašveholila:

„Láska Asiata je jak dotek motýla…”

Napjatě jsem očekával pokračování, avšak to se nedostavilo. Když jsem si to ale po chvíli srovnal v hlavě, musel jsem jí dát za pravdu. Den před tím jsem se pokusil uvolnit sexuální přetlak se svou ženou. Sotva jsem chytil správný rytmus, vřítila se do našeho kumbálu paní domácí a křičela:

„Zemětřesení, zemětřesení…, teď ho přece musíte cítit!”

Jinou lásku než dotyk motýla by ten jejich domeček nevydržel.

Až po mnoha letech se ukázalo, že dotyky motýla nebyly asi to pravé pro zdravou slovanskou ženu, anebo tato nebyla tou pravou pro dotyky asijského motýla. Zřejmě, aby si vynahradila motýlí léta, prchla přítelkyně naší přítelkyně zpět do vlasti a do svého lůžka sklátila statného pražského taxikáře. A jak my Češi dobře víme, drsnější muži v naší metropoli patří už jen k ruské nebo ukrajinské mafii.

Česko-japonský syn se stal hudebním virtuózem. V Praze se oženil s Jihoameričankou a žijí spolu ve Vídni. Na jejich svatbě jsme byli, leč v okamžiku, kdy jsem se chystal novomanžela důvěrně zeptat, k čemu by připodobnil jejich sexuální život, mě moje žena brutálně odvlekla z jejich dosahu.

A starý Japonec? Ten pilně opyluje asijské květinky ve svém tokijském domečku a má radost, že nemusí domeček opravovat po nadměrečných návštěvách z Čech.