Kupujte, panáčkové, kupujte…

Z mládí si pamatuju malé krámky, do kterých jsem chodil nakupovat. S bandaskou pro mléko, do které mi mlékařka plechovou odměrkou nalévala bílou tekutinu z kovové konve. Žluté máslo odřízla nožem z velikého bloku. Na chleba se čekala fronta, až ho přivezou. Obvykle mi na to všechno stačily desetikoruny, ale vyskytl se i černý den, kdy mě maminka poslala pro droždí se stovkou.

S botama jsem chodil k ševcovi do malého kvelbu. Vonělo to tam kůží a lepidlem. Žádné lístečky se nevedly, švec řekl, kdy si mám přijít a kolik to bude stát.

Koupit kapra na Vánoce vyžadovalo strategické plánování předem. Kaprů - jako tehdy téměř všeho - byl nedostatek. Ovšem my jsme měli štěstí, neboť otec byl majorem v záloze, a strategické plánování měl tím pádem v malíčku. Rozdělil služby spravedlivě mezi matku, bratra a mne, určil plán útoku i hodinu zteče a spokojeně odešel na velitelské stanoviště hotelu Avion přemýšlet o dalších akcích. My ostatní jsme pak střídavě několik hodin mrzli (tehdy ještě byly v zimě mrazy!) ve frontě, abychom pak vítězoslavně odnesli několik šupinatých trofejí domů.

Pokud byl něčeho nedostatek, člověk se s tím naučil žít. Naučil se rozpoznávat příznaky a věděl pak, kdy se vrhnout do víru událostí a urvat pro svou rodinu kýžený tovar. Horší bylo, že čas od času propukla krize neplánovaná, což v éře plánovaného hospodářství byla rána pod pás. A tak náhle nebyla k dostání zubní pasta. To ještě šlo přežít - některé děti to dokonce přivítaly. Horší bylo, když zčistajasna zmizel toaletní papír. Což o to, taky se to dalo přežít, Rudé právo mělo světový formát a stačilo pro celou rodinu…, ale když zmizely dámské vložky? Byl jsem tehdy příliš mladý, aby se na takové téma se mnou někdo bavil, a tak mi dodnes zůstalo záhadou, jak si s tím tehdy české ženy poradily. Nebo zápalky. Nebyly zápalky a komunisti nás učili křesat kamenem o kámen. A my, místo abychom jim ty šutry hodili na palici, jsme křesali a křesali…

To všechno se ve mně nashromáždilo, a když jsem založil rodinu, vypořádal jsem se rychle i s krizemi českého obchodu. Zakoupil jsem velký mrazák a v bytě vybudoval police. Do mrazáku jsem vložil maso, když bylo k sehnání, kapra z podzimního výlovu, husu, jen co ji stihli vykrmit. Návštěvy, které vkročily do našeho bytu, byly jak v Jiříkově vidění: v policích od podlahy až po strop na ně vesele jukaly desítky roliček toaletního papíru, balíčků dámských vložek, papírových ubrousků, dětských plen, zubních past, mýdel… Množství zápalek by stačilo k podpálení celého tehdejšího Československa. Získal jsem tenkrát zpět ztracenou duševní rovnováhu.

Později se objevily samoobsluhy. Zmizely prodavačky a místo nich se objevily dozorkyně z trestaneckých lágrů, které podezíravým okem slídily po zlodějích. Na jejich očích jsem viděl, že podezírají každého. K tomu se vyzbrojily soustavou velkých zrcadel, díky jimž viděly až do kapes zákazníků. Ocenil jsem to v okamžiku, kdy nám vedoucí z blízké samoobsluhy předal jednoho svého zákazníka - potažmo našeho prvňáka - jenž mu šlohnul tři žvýkačky.

Jednoho dne spadla železná opona a komunisti přestali vládnout a vrhli se do podnikání. I v obchodu se hodně změnilo. Do Čech vtrhly supermarkety. Zpočátku jsme byli okouzleni - rozlohou, nabídkou zboží… Poměrně rychle jsme však začali objevovat fígle, které na nás nadnárodní řetězce políčily. Z jednoho supermarketu zřídily labyrint; ať jsme chtěli cokoliv, museli jsme se potupně probíjet jedinou vytyčenou cestou přes nerozhodné zákazníky, kteří se nám neustále pletli do cesty.

Tak to tedy ne, řekli jsme prudce, a šli do jiného. Zboží v něm bylo poházeno v rozervaných krabicích, jejichž zbytky se válely po podlaze. Nepořádek domorodci zdůvodňovali tím, že zboží je o dvacetník levnější než tam, kde uklízejí.

Tak to tedy ne, řekli jsme opět a šli jinam. Nakonec jsme si oblíbili jeden supermarket, o kterém jsme se naivně domnívali, že na nás žádnou boudu neušil. Byl prostorný, takže jsme se vozíkem nesráželi s jinými nakupujícími, ale zase ne natolik, abychom v něm zabloudili. Sloužil nám pro naše týdenní nákupy a časem jsme se i naučili, kde se jaké zboží nachází. V tom okamžiku všechno z gruntu přestavěli.

Tak to tedy ne, naštvali jsme se, už jsme příliš staří na to, abychom se každého půlroku účastnili orientačních závodů, a obrátili jsme pozornost k nově otevřenému hypermarketu.

Byl nejprostornější ze všech a jeho návštěva nám nahradila pravidelnou zdravotní procházku nevypočitatelnou přírodou. V jeho odděleních jste mohli obdivovat živé kraby, kapry, štiky a žraloky nebo kvokající slepici. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se proti mně náhle vynořila živá kráva. Hlavní důvod, proč jsem si tento chrám civilizace oblíbil, tkvěl ale jinde.

„Podívej se,” vydechl jsem při první návštěvě s rozzářenýma očima ku své ženě, „jak to zabalil!”

Žena se na mne podívala s neskrývaným zájmem.

„No, přeci to se mnou zažíváš stále, jak se vztekám…” pokračoval jsem. „Všude mi sejry a salámy zabalej do fólie a cenovku připlácnou přesně na ta místa, u kterých potřebuju začít s rozbalováním. Cenovka se nepoddá, a já vždycky fólii roztrhám. Pak už ten zbytek nezabalím. Ale tady poprvé,” zařval jsem vítězoslavně, až se několik lidí poděšeně otočilo, „mi ten zlatej člověk nalepil cenovku na druhou stranu - je to inteligent a navrhnu ho na Oskara.”

„To jsem ráda, že u tebe aspoň jeden člověk prošel,” řekla žena pobaveně a šla si ho prohlédnout.

Ani tato idyla však netrvala dlouho. Jednoho dne jsem se doma znovu dobýval do balíčku sýra, až jsem vztekle celou fólii roztrhal.

„Proboha,” zvolal jsem zklamaně, „můj prodavač zblbnul. Už má stejný styl jako ti volové u konkurence!”

Při další návštěvě zmíněného chrámu civilizace jsem počkal, až v oddělení sýrů žádný ze zákazníků neotravoval. Přistoupil jsem k pultu a když se ke mně prodavač vrhnul, promluvil jsem na něj naléhavě:

„Pane, donedávna jsem vás velebil horem dolem, protože jako jediný prodavač v okruhu několika desítek kilometrů jste dokázal zabalit nakrájený sýr do fólie tak, že jsem ji při rozbalování doma nemusel rozcupovat na cucky. Tato idyla však skončila. Můžete mi vysvětlit proč?”

Prodavač se nejdříve zarazil, po chvilce váhání se však ke mně naklonil a šeptem pravil:

„Jednou mě při balení pozoroval můj vedoucí. Potom přišel a řekl mi: Děláte to špatně. Lepicí cenovkou musíte vždycky přikrýt místo, kde se obě strany přehnutého obalu stýkají. Oponoval jsem mu, že to platilo u papíru, který měl tendenci se nepokojně otvírat, zatímco fólie se sama přilepí k podkladu a drží. Marně. Zamračil se a řekl: člověk, který chce dostat prémie, to pochopí. Pochopil jsem to.”

„Je tady ten blb?” zeptal jsem se nevlídně.

„Není,” odpověděl prodavač chvatně. „I kdyby byl, nic byste s ním nesvedl. Má svou pravdu a nedá si ji vzít. Dám vám návrh, pane. Vždycky, když u mě budete nakupovat, řekněte pouze heslo CENOVKA. Já už budu vědět, jak ji nalepit.”

Podíval jsem se na něho obdivně. Opravdu si zasloužil Oskara. A tak vzniklo tajné bratrstvo zákazníků, kteří si doma dokážou bez problémů rozbalit balíček sýra.

Mám různé výhrady k supermarketům, avšak jedno na nich miluju: jejich propagaci. Jak jsou snaživí! A vynalézaví! Každý den nedočkavě lovím ze schránky jejich prospekty v očekávání, čím mě opět srazí do kolen. A téměř nikdy nejsem zklamán. Jako nedávno. Probíral jsem se nezáživnými, až nechutně levnými tyčinkami, sardinkami, přesnídávkami, jogurty…, když můj užaslý zrak padnul na STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Skvěl se hned vedle potravy pro psy za 189 korun a stál pouhých 18,90 Kč. Desetkrát míň! Pořád tvrdím, že psi jsou luxus. Ale to jen na okraj.

STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Damned! Myslel jsem, že je to pochutina moderního světa, a ono zatím… již staří Čechové? Těm reklamním agentům neujde nic. Kdepak to asi vyšťárali… Že by v literatuře?

Snad Babička Boženy Němcové…?

Samozřejmě neřekla STAROČESKÝ. Tehdy to musela být novinka.

Nebo snad ještě dál do historie? Možná Alois Jirásek ve Starých pověstech českých?

Takže nezapomeňte: STAROČESKÝ LUNCHEON MEAT. Nyní jen za 18,90!

A možnost nákupu na splátky!

(1997)