Zlaté české ručičky

„Tak už se proboha probuď,” křičela na mě moje žena a zuřivě se mnou lomcovala na lůžku. „Je to děs vedle tebe spát, když se ve spánku tak hystericky směješ. Ještě pár takových nocí, a odvezou mě do blázince.”

Ještě pár řemeslníků v bytě a odvezou mě do blázince, pomyslel jsem si. Anebo je na krchov a mě do vězení.

Vyměňovali jsme v domě stoupačky vody, které procházejí bytem na třech různých místech, a odpady kanalizace, které máme na dvou místech. Při té příležitosti jsme předělávali koupelnu s rozvody vody, odpady od zařizovacích předmětů, rozvody topení… Mám ještě pokračovat? Několik týdnů jsme žili zasypáni jemným cihelným prachem a po večerech si vyprávěli veselé historky z Pompejí. Několik týdnů se naším bytem proháněli řemeslníci. A nebyli to chlapci ledajací! Každý z nich byl mistrem světa. Každý z nich věděl přesně, co který jeho kolega - a především já - zvoral a jak která práce by se měla dělat.

„Tahle příčka mezi koupelnou a kuchyní je příliš tenká a kdysi nám při věšení kotle spadla. Buďte, prosím opatrný,” škemral jsem u topenáře, jehož úkolem bylo proklestit v příčce cestu dvěma topenářským trubkám směrem k podlaze. Protože úkol se chystal splnit s obrovským kangem v rukou, bylo mi jasné, že v příštích minutách se stanu obyvatelem bezbariérového bytu.

„Já vím, co to chce,” zhodnotil odborně situaci a na důkaz dobré vůle odložil kango. „To chce velice ostrý majzlík a trpělivou ruční práci.”

Potom vzal svůj velice tupý sekáč a vší silou začal řezat do zdiva. Netrvalo dlouho a prošel příčkou do kuchyně.

„Ty cihly jsou ostře pálený,” sdělil mi nespokojeně, „ty se nedaj sekat.”

Zastyděl jsem se, byla to moje vina - cihly měly být měkčí. Dvacet let jsem žil s dobrým pocitem, že po zřícení příčky ji zedníci vyzdili na tu dobu z výjimečně kvalitních cihel. V tom okamžiku jsem však pochopil, že jsem žil dvacet let v bludu. Připadl jsem si jako komunista v osmašedesátém a odpotácel jsem se do pokoje k baru.

Čeští řemeslníci mají rozsáhlé vědomosti ve všech konkurenčních oborech a nezištně se s vámi o ně podělí. Svoji profesi dělají jen tak mimochodem.

„Filtr na zpátečce - to už se léta nedělá, pane,” řekl mi mistr topenářský a kroutil hlavou nad mým podivínstvím. „A tu vodu vám tu vedou nějak divně…”

„Filtr na přívodní vodě ke kotli? Chachá, to je nesmysl, pane,” bavil se u souseda vodař. Druhý den se kotel ucpal a přivolaný opravář honil vodaře po baráku s rozporkou v ruce.

„Tak jsme si při betonování říkali, co to máte za topenáře, že ty trubky neobalí,” sdělovali mi spokojeně zedníci, když dokončili svou práci.

„No to jsem věděl, že vám ti topenáři to potrubí neobalí filcem,” jásal vodař. „A že to zedníci tak zabetonujou,” triumfoval.

Brzy pocítili nutnost sdělit mi své připomínky k mojí práci. Koupil jsem nemožné umyvadlo jak tvarem, tak i uchycením ke stěně. A bez nohy! (Dá se vůbec ještě víc zvorat koupě umývadla?). Koupil jsem nesmyslné baterie. Znemožnil jsem se výběrem obkladaček. („Jak můžete koupit obkladačky s páskem? Přece soudný člověk si koupí obkladačky zvlášť a pásek samostatně,” učil mě žít vodař). „Dlaždice italský,” rozhořčovali se zedníci. „Podívejte se, jak jsou křivý.” Neviděl jsem to i přesto, že jsem se kdysi zaobíral kontrolou jakosti dlaždic a obkladaček. „A jak jsou tvrdý,” utřeli mě nakonec. Jenom vana byla krásná a jedině možná. Tu dodali oni.

Aby zábavy bylo ještě více, začali postupně chodit sousedé. Kdysi mě z rozvernosti ustanovili náčelníkem našeho zprivatizovaného domu a od těch dob všichni trpí pocitem, že neusnu, když se mi nesvěří se svými problémy.

Propadal jsem trudomyslnosti. Jak může zem nosit tak nemožného člověka? Cihly mám příliš tvrdé, obkladačky zas příliš měkké - jenom kolik jich ti nešťastní hoši kvůli mně rozbili - neumím nakupovat, vybírat, organizovat, dohadovat… Ale i já jsem v nouzi poznal přítele. Jmenoval se Veterano a byl zlatavým španělským brendym s uklidňujícím obsahem alkoholu v sobě. S jeho pomocí byly údery majzlíku méně srdcervoucí a kecy řemeslníků snesitelnější. Jenom sousedů na mě někdy zvonilo moc najednou. Stařičké paní profesorce, která bydlela v posledním patře a přišla si stěžovat, že jí vyrubali ve stropě díru a nehodlají ji zakrýt, jsem s poťouchlým úsměvem poradil:

„Milé dámy, berte své díry z té lepší stránky. Podívejte se do nich pozorně a možná uvidíte hvězdy. Hvězdy v Praze - kdypak se vám to podaří? Zítra řeknu zedníkům, aby vám obě díry zazdili. Spokojeny? Dobrou noc.”

Jak přibývalo problémů, ubývalo brendy. Jen manželka to snášela hůř a hůř. S pláčem se svěřila sousedce, že radši bude chodit s kýblem pro vodu do studně než žít s alkoholikem.

Vyvrcholení však na nás ještě čekalo.

V jisté fázi celého stavebního procesu bylo třeba sundat se stěny plynový kotel, aby pod ním zedníci obložili stěnu obkladačkami. Vydal jsem se do firmy, která údržbu kotlů provádí desítky let - teď jen pod jiným názvem - abych objednal osazení kotle a jeho odborné zapojení.

„No to vám nikdo z nich neudělá, pane,” řekla rozhodně dispečerka, „na to zapomeňte.”

Ztuhnul jsem. „A kdo jiný by to podle vás měl…”

„Podívejte, oni jsou opraváři,” nenechala mě domluvit, „ale aby vám tahali kotel na zeď, k tomu je nikdo nepřinutí, to vím.”

„Dobrá, kotel si pověsíme sami. Potřebuji ho zapojit.”

To ji obměkčilo.

„Přijde k vám pan Fortel mezi třetí a pátou hodinou.”

Ztuhnul jsem po druhé. Pamatuji si obvykle málo. Ale absurdní spojení toho jména s předvedeným neuměním mi utkvělo v paměti po léta. Ale nikdo jiný na požadovaný den a hodinu k dispozici nebyl. Odcházel jsem s pocitem, že alkoholu mám doma málo.

Když potřebujete, aby opravář přišel ve tři, přijde v pět. Když výjimečně potřebujete, aby přišel v pět, buší do dveří před třetí. Zedník ještě nebyl s prací hotov, a pan Fortel se culil za dveřmi.

„Spárování ještě není hotovo, musíme chvíli počkat,” řekl jsem na přivítanou.

„Mně to nevadí - vy to platíte,” uklidnil mě bujaře. Vzápětí však zvážněl: „Kotle já nevěším.”

Jsou to muži pevných zásad. Jenom několik druhů zvířat v divočině a čeští řemeslníci mají přesně označkován rozsah svého teritoria. Ukázal jsem mu kotel.

„Takovej starej křáp budete znovu věšet? Proč ho nevyhodíte?”

„Protože nemám zbytečných třicet tisíc,” ujistil jsem ho studeně.

„A jak dlouho tady takhle leží,” zeptal se s neskrývaným odporem.

„Tři dny.”

„No to už nebude fungovat.” Zjevně se mu ulevilo.

„Co by nefungoval. Funguje dvacet let, tak mu tři dny pauzy neuškodí,” kontroval jsem, ale s malou dušičkou v těle. Zedník byl hotov a spolu se synem jsme lopotně nasazovali kotel na zazděné šrouby. Fortel nás pobaveně pozoroval.

„To stejně nebude pasovat,” řekl přesvědčivě, když jsme se zpocení blížili k cíli svého snažení. Byl skutečný profesionál - dovedl tnout do nejcitlivějšího místa. Sám jsem si to myslel od počátku.

„Co by ne, podívejte,” zahrkal jsem statečně kotlem a trubky se k sobě přiblížily. „Dáte tam těsnění a bude to…”

„A máte to těsnění?” opáčil. Když si všiml mého zkoumavého pohledu, dodal: „No, jestli ne, tak nějaký vystřihneme…”

Představa jeho umělecké tvořivosti mě vyděsila natolik, že jsem přinesl svoji sbírku těsnění. Vybral si a utěsnil. Pak zapojil několik elektrických drátů. Přitom filozofoval.

„To vám stejně odejde… V tom ventilu se někdo hrabal, že jo? No jo, nezavírá… To vám teplá voda moc nepoteče… Krám starej…”

Vážně jsem přemýšlel o tom, že ho zabiju. Myšlenka byla o to lákavější, že vhodných předmětů v koupelně zanechali zedníci hned několik. Nejjednodušší by bylo vzít ho po hlavě cihlou nebo majzlíkem, ale největší potěšení by mi způsobilo pomalé uřezávání jeho idiotské hlavy pilou zlodějkou. Neudělal jsem to. Neudělal jsem to hlavně proto, že by měl pravdu. Teplá voda by netekla vůbec. A pro mě hodně dlouho.

„Jestli chcete vyzkoušet topení, tak si ho napusťte,” poradil Fortel.

Napustil jsem topení a opravář odborně zapálil hořák sirkami, které jsem mu donesl. Topení fungovalo, a to mě udrželo při životě. Ještě než opustil koupelnu, aby se dostal k tomu pro něho nejzajímavějšímu, pronesl pomstychtivě:

„A ty naše levný trojcestný ventily už nedostáváme. Teď chodí jen kanadský za čtyry tisíce!”

Mlčky jsem ho tělem vystrkal z místnosti. Vytáhl papíry, napsal na ně 500, slovy pětset a dal mi je podepsat. Vytáhl jsem 500 a z posledních sil jsem řekl: „Sbohem.”

„Tati,” vydechl můj syn s očima navrch hlavy, „jak jsi to mohl vydržet?”

„Jednoduše,” odvětil jsem s rodičovskou převahou. „Plnil jsem bobříka sebeovládání. Ale o tom ty, ignorante Hochů od bobří řeky, nemáš páru!”

A nabral jsem směr k rodinnému baru.

(1995)

PS

Že výše uvedená historie není tak odtržená od života, svědčí zpráva z deníku Mladá fronta DNES z roku 1996:

Zákazník dlaždičům vyhrožoval mačetou

Pardubice (mrk) - S mačetou v ruce donutil nespokojený zákazník řemeslníky, aby mu opravili podle něj nekvalitně položenou dlažbu. Muž dlaždičům vyhrožoval, že jim usekne prsty. Dva dny předtím nespokojený zákazník vyhrožoval také majiteli stavební firmy, že ho zabije, když vady neodstraní. Policie nyní muže podezřívá ze spáchaní trestného činu násilí proti skupině lidí.