Pazdrát pražskej… a domorodci k pomilování

Na malém východočeském městě jsem právě přijížděl k poště, když jsem zahlédl muže, jenž měl v úmyslu dostat se přes ulici na tentýž úřad. Zastavil jsem a pokynul mu rukou, i když přechod byl v nedohlednu; jednak mě ta velkorysost moc nestála - po dvou metrech jsem zaparkoval - jednak onou postavou byl náš bratranec. Dohonil jsem ho až v útrobách pošty.

„To bych tě musel přejet, aby sis nás všiml, co?” bouchnul jsem ho přátelsky po rameni místo pozdravu.

„Tak tos byl ty, co mě pouštěl?” podivil se radostně. „Sem si říkal… Pazdrát pražskej… asi má dost času…”

„Měl jsem tě přejet,” řekl jsem temně.

Jinak je to celkem slušný mužský. Ostatně jako většina jeho soukmenovců - do okamžiku, než v tlupě zavětří Pražáka. To se jim rázem zježí chlupy na těle a někteří začnou kýchat.

Před patnácti lety jsme v městečku koupili družstevní byt od sestřenice mé ženy. Dlouho v tom domě žila naše babička a manželka s malými dětmi v něm strávila mnoho letních prázdnin. Zamilovali jsme si to místo, protože hned před námi se rozprostírá les; já ho rád procházím a má žena je zavilá houbařka. Tehdy jsme ještě netušili, že se nám les začne kácet před očima a nechá-li nás pánbůh na světě aspoň statisticky dlouho, zřejmě dohlédneme před smrtí až na vzdálená zelinářská pole.

Na první schůzi, na níž jsme se sešli se sousedy z našeho dvojdomu, se řešila otázka převodu bytů do soukromého vlastnictví. Každý, kdo chtěl, se vyjádřil, a já jsem přidal pár zkušeností z privatizace našeho pražského činžáku.

„No jó, Pražáci,” ozvalo se za mnou, „ty maj vždycky ke všemu co říct…”

Tehdy jsem jen pokrčil rameny. Nu což, venkovský folklór, zdá se… Na další schůzi jsem mlčel, přesto mi ale neunikla polohlasná glosa za mnou.

„No jó… dneska Pražáci žádný moudra nemaj…”

To už mě dohřálo.

„Já ho zabiju,” zašeptal jsem zuřivě manželce, „já toho dědka zabiju!”

„Nech ho, prosím tě,” tišila mě žena. „Podívej se na něj… umře sám.”

A skutečně, na její slova došlo a pánbůh mě pomstil. I když mu to trvalo dalších osm let. Ale to byla doba srovnatelná s prací českého soudnictví, tak jsem mu to vůbec nevyčítal.

Hned v počátku bylo nutné byt zrekonstruovat. Celá akce by vydala ne na povídku, ale na román a já bych jistě zase o něco víc přitížil Pražanům, protože zúčastnění řemeslníci by mé hodnocení jejich výkonů nevydýchali. Jen se zmíním o topenářích, kteří instalovali etážové topení. Hned první zimu nám po sobě dva radiátory spadly a třetí jsem je donutil osadit na pevnější kotvy dřív, než se poroučel taky. Naše vztahy byly zákonitě zpočátku napjatější, ale časem se to spravilo.

Po dvou letech jsem mistrovi telefonoval, aby přišel na kontrolu kotle. Vyptával se, kde to vlastně bydlíme a nějak jsme se nemohli domluvit. Napadlo mě, že nejjednodušší by bylo připomenout mu karambol s radiátory, ale připadlo mi to hloupé a bojoval jsem dál. Až mu konečně sepnulo.

„Ahá,” vyjekl vítězně, „vy ste ty Pražáci! To ste měl říct hned!”

Rezignoval jsem. Od té doby si šetřím dlouhé vysvětlování, i když mi to připadá mírně potupné.

Pražáci jsou na českém venkově označením nevítaného živočišného druhu. Druhu, který by bylo záhodno vyhubit, ale bohužel se rozmnožil tak, že už to nejde. Asi jako bolševník v české přírodě nebo mravenci v bytě.

Na celém kočkování Pražanů s ostatním světem je pikantní jedna věc: kdyby se jednou provedlo důkladné zkoumání původu - tak, jak to s důkladností sobě vlastní učinili kdysi Němci při dokládání toho neblahého árijského - ukázalo by se, že dobré tři čtvrtiny Pražanů pocházejí z českého a moravského venkova. Zřejmě proto se tam tak rádi vracejí. Takže vlastně bratři a sestry…

Nevím jak sestry, ale naši bratři na venkově to vidí jinak. A zvláště speciální skupinky fotbalových fandů. Stálo by za důkladný rozbor jazykovědný, jak je sousloví pražský a expresivnější výraz pro povětrné ženštiny z Perlové ulice na venkově používáno proti mladým mužům ve sportovních úborech a jejich příznivcům na tribuně za brankou Pražanů. A bylo by jistě zajímavé zkoumat duševní pochody osočených fandů, kteří, místo aby se naštvali, na hanlivý pokřik domácí tribuny odpovídají společným chorálem: …jó, to sme my, to sme my…” Což stejně oběma stranám nezabrání v tom, aby se po zápase navzájem nezmlátily.

Bylo by to lákavé, leč nepustím se do toho, protože se mi nechce na tomto místě používat výrazy zatím ještě vnímané jako vulgární. I když je i dítka školou povinná mají možnost slyšet během každého televizního přenosu z mimopražského hřiště, na nějž přijeli hrát hosté z Prahy. Ale naše dítka tyto výrazy znají a pilně používají i bez sportovních přenosů.

Probírali jsme kdysi problematiku Pražanů na venkově při jízdě autem, až se ze zadního sedadla ozvalo pachole: „Tati, a proč nás lidi nemaj rádi?”

Rozesmálo mě, protože mi připomnělo kouzelnou otázku mladého policajta pod parou  Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi? ve filmu Svatba jako řemen. Dlouho jsem se nemohl uklidnit a toho využila jeho matka.

„To máš těžký, synku,” sdělila mu s gustem, „pro tatínka jsou zase zbylí obyvatelé tohoto státu vesnický drbani, takže se to trochu vyrovnává…”

„Tak to prrr,” ohradil jsem se prudce, „nepleť hlavu nevinnému dítku! To se týká pouze řidičů a jejich pojmenování, jakož i slovního ohodnocení jejich výkonů neformálními výrazy… a odehrává se výhradně v uzavřeném prostoru našeho auta. Na veřejnosti jsem nikdy - na rozdíl od těch drbanů o Pražácích - něco takového nepronesl. I když mě občas svrběl jazyk.”

Nechtěně jsem tím výlevem přehodil výhybku v mozku malého caparta, ale ukázalo se, že ne zrovna nejlíp.

„A tati,” ozvalo se po chvíli zezadu, „co sou to ty neformální výrazy?”

Je to marné a nedá se s tím nic dělat. Lidé na venkově jsou rádi, že mají na koho nadávat. V Praze se dělá špinavá politika, Pražáci jsou nejbohatší ze všech a nejradši by celou zemi skoupili. Nemá cenu vysvětlovat, že tu špinavou politiku v Praze dělají převážně jejich zvolení zástupci z Moravy, severních či západních Čech. Je zbytečné podotýkat, že vyšší platy jsou vykoupeny vyššími náklady a skupování barabizen po vlasti, aby se obyvatelé velkoměsta dostali občas i na čerstvý vzduch, mnohdy zachránilo poklady lidové architektury.

Pražané, bolševník a mravenci zkrátka milost nedostanou.

Je to už hodně dlouho, co si naši kamarádi koupili chalupu v Podkrkonoší. Chalupa byla dvanáct let neobydlená, pomalu se rozpadala, tak ji lopotně začali dávat do pořádku. Se sousedem se dohodli, že jim bude pravidelně větrat a v zimě zatopí den před jejich příjezdem. Jednoho večera nalezl soused dveře chalupy pootevřené a uvnitř za stolem chlapa. Před sebou otevřenou láhev vína ze zásob pana domácího a v puse jeho dýmku. Soused vytřeštil oči.

„Co… co… co vy tady?” koktal rozčileně.

Muže však z klidu nevyvedl.

„Já sem ňákej Šídlo,” představil se a labužnicky popotáhl z dýmky, „a leta jezdím do Sklenařic za sestrou. A protože přijedu posledním vlakem, kterej nemá žádnej autobusovej přípoj, tak tady vždycky přespím a ráno jedu dál.”

„Tak s tím je teď konec… Chalupu koupili nějaký Pražáci.”

„No jo, Pražáci,” pokýval chlap rozvážně hlavou a vypustil kouř z úst, „ty dovedou člověka leda nasrat.”