Lháři prolhanej! Má báječná ženo…

Není nutné šířit zrovna pravdu, ale musíte zaujmout, řekl kdysi někdo moudrý a já mu věnoval tichou vzpomínku, když před týdnem, kdy na blogu vyšlo ráno povídání Jeden důchod, dva důchody… a co si počít s tesknotou, se v podvečer rozdrnčel mobil a v něm hlas mé dopálené ženy - byli jsme 130 km od sebe.

„Ty seš přece takovej lhář prolhanej, že mu není rovno!” křičela rozhořčeně. „Ty žes mi koupil zájezd do Turecka? Ty, jo?”

„Samozřejmě,” odtušil jsem s převahou člověka, který si nic nepamatuje.

„Vždyť to není pravda,” pokračovala vzrušeně. „Ten jsem si zaplatila já!”

„Ale to není možný,” namítl jsem, „kde bys na to vzala? Určitě jsem ho platil já.”

„Jo - a kdy asi?”

„No… nejspíš jsem ti ho dal k narozeninám… nebo k Vánocům…”

„To určitě… Tys mi dal pár euro na cestu, jestli chceš něco vědět. Teda… pár set euro…”

„Tak vidíš, že jsem ti ho zaplatil!” vzkřikl jsem vítězně. Ještě, že mám férovou ženu, a pak se, tonoucí, můžu i lístečku chytit. „Ale víš, co je potěšující?” přehodil jsem debatu na vedlejší kolej. „Konečně mám důkaz, že mý povídání na blogu taky čteš.”

„To víš, že ho čtu,” zabručela, „ale radši ho nekomentuju.”

„Tak jako milující manželka klikni na zvýšení karmy, ať máš dnes klidný spaní, žes…”

Nenechala mě domluvit.

„S tím se rozluč! Ani náhodou, lháři prolhanej!”

Řekla to stejně procítěně jako Stella Zázvorková s pistolí v ruce v televizním Medvědovi: S jakou rozkoší vpálím kuli do vašeho nestoudného čela! A já jsem si společně s Janem Werichem notoval: To je ženská… To je přece ženská!

Bylo mi jasné, že kdyby existovala mínusová karma, bušila by do klávesnice počítače tak dlouho, dokud by mě nedostala na nulu. Je to hodná žena, ale to nevylučuje, že by manžela občas s chutí nepřizabila.

Takové jsou manželské hrátky po 37 letech soužití.

Čas od času sedáváme u stolu s ženou proti sobě a přemýšlíme o institutu manželství. Pravidelně to bývá vždy, když nás naštve některý z našich dvou potomků. Je nám na hony vzdáleno jejich sólistické pojetí života jako plynulé nekončící zábavy a marně jim říkáme, že každá zábava jednou skončí a jejich život bude prázdný.

Ale k tomu manželství…

Měli jsme výbornou partu ve studijním kruhu na vysoké škole. Většinou jsme byli z venkova, jen jeden spolužák byl z Prahy a už ženatý - Boban s Bohunou. Po škole odešli Jitka s Jiříkem do Ústí nad Labem, protože tam dostali byt, Pavel si vzal Líbu a jejich rodinný dům v Neratovicích, Honza ze Sušice se oženil s pražskou Mirkou a s naší pomocí postavil dům na Babě, Karel ze Strakonic přemluvil babičku v žižkovské garsonce, aby se odebrala odpočívat na věčnost a nastěhoval si tam Evu z Pardubic, Marta z Tábora žila v domku tetičky na Spořilově, a aby v baráku nescházel mužský element, přivedla si tam manžela Erika z Ostravy (panebože, samá náplava, a to jsem se ještě nedostal k sobě), a já…

Původem Východočech jsem se potloukal po pražských ubytovnách, u kamarádů postupně zakopával o jejich čerstvé potomky, a v 28 letech jsem byl čím dál nervóznější ze singl života, který mi - na rozdíl od dnešních třicátníků - lezl na nervy. Až zasáhl osud v podobě budoucího švagra, jenž mi předhodil letušku s malým bytem. Během tří měsíců se ze mě stal Pražan a z letušky budoucí matka naší dcery. (Jestli vám to připadá uspěchané, tak musím upozornit, že deset kilometrů nad zemí plyne čas rychle: po mnoha letech se mi žena svěřila, jak mě v jedné diskusi v oblacích s kolegyněmi kádrovaly. Neprozřetelně jim prozradila, že po necelých dvou měsících randění ještě nedošlo na sex a dočkala se užaslé otázky: Hele, a není von nakonec teplej? Nebyl, a stihl to ještě v normě letušek Československých aerolinií.)

Moje matka z nás tehdy šílela.

„Po pár měsících známosti hned dítě,” kvílela. „A s Pražačkou! To nemůže dobře skončit!”

Ideálem mé maminky byla zdravím kypící dívka z vesnice s vlastní chalupou.

„A s jednou ledvinou… vždyť nevydrží!”

Trumfoval jsem, že budoucí manželka má naopak ledviny tři, z toho jednu bludnou, ale na klidu to matce nepřidalo. Až po letech přiznala, že prvotní dojmy nemusí být ty pravé.

Po celá ta desetiletí se s partou pravidelně setkáváme. Dohromady jsme vychovali… no, to je v některých případech skoro přehnané hodnocení… odchovali patnáct dětí. Žádné z těch manželství se nerozpadlo, jen Erik s Jirkou nás opustili nenávratně. Tváří v tvář statistikám, sdělujícím, že polovina českých manželství se rozpadne - přičemž nikdo nesleduje zánik nesezdaných párů - a smutné skutečnosti, že na 400 000 dětí žije v neúplných rodinách, se na stará kolena ptáme sami sebe: Jak to, že jsme vydrželi? Jsme tak vzorní? Nebo výjimeční?

Vůbec ne. Jenom žádný z nás nezdrhnul při prvním, nebo druhém, nebo… pátém manželském karambolu. Řešili jsme je - a měli jsme vůli je vyřešit.

Z rozhovorů s přáteli - někdy mezi čtyřma očima - dobře vím, že problémy jsme na té dlouhé cestě měli všichni. Někdy i krizi. I myšlenky na útěk. Ale vždycky jsme zmobilizovali síly a se svým protějškem se dohodli na cestě další. Všichni jsme milovali své děti a především v jejich zájmu jsme byli ochotni se i polepšit, aby s námi naše ženy vydržely. A my s nimi. Po těch desítkách let za to byli někteří z nás odměněni radostnými chvílemi s vnoučaty, jiným to jejich děti nedopřály, a tak tráví svůj důchod náhradními aktivitami: prací, cestováním, vyšíváním, houbařením, psaním… Což není nářek - prostě všechno v životě nefunguje podle našich představ.

Snažím se na lidské soužití dívat ze všech možných úhlů, ale pořád mi vychází, že za ta staletí lidstvo nic lepšího než manželství a rodinu nevymyslelo. Jenom je nutné vědět, že to je institut, o který ti dva musí průběžně pečovat. Kupodivu, třeba u takových květin nám to připadá samozřejmé - kypřit půdu, zalévat, hnojit… Tak i v manželství, rostlince to vrtošivé. Ovšem, v tom případě platí: kypřit, zalévat, hnojit… hlavně to však nepohnojit!