Český fenomén, německý experiment a švédská skepse: knedlíky

Ne, nebudu pátrat po historii knedlíků a je mi úplně jedno, kde a kdy vznikly. Možná v Čechách, možná v Bavorsku nebo v Tyrolsku, možná si Bavorák vzal Tyrolačku a v Čechách si spolu kuchtili knedlíky… Nezajímají mě ani různé receptury. Jen jsem si vzpomněl na pár střípků ze života, kdy se knedlíky pro mě staly něčím víc než obyčejnými plátky bílé hmoty.

V roce 1967 ledy v naší vlasti začínaly pomalu tát, a když na naši fakultu dorazila nabídka dvou míst do „Nothelferlageru” v tyrolském Kalsu, vesničce pod nedalekým Grossglocknerem, jedno z nich jsem získal. Podle hesla Mezi slepými je jednooký králem - uměl jsem slušně německy. Dvakrát tři týdny pestrá mezinárodní společnost mladých lidí z celé Evropy pomáhala místním zemědělcům napravovat škody po nedávných povodních. Starali jsme se o sebe sami, snídali a večeřeli jsme společně, ale pak jsme se rozdělili a po dvou, po třech odešli k rolníkům na práci a na oběd. Dodnes nevím, jakou řečí na mě ti staří horalé mluvili - o němčině jsem měl odlišné představy. Ale připravili mi i jiný zážitek: tyrolské knedlíky. Do hlubokého talíře mi hospodyně vložila velikou kouli, kterou rozřízla napůl. Na řezu byla k vidění mozaika špeku a cibule. Čekal jsem, že bude následovat maso, popřípadě zelí - to jsme jedli i my při urputném budování socialismu, přičemž naše představy o kapitalistickém ráji byly bezbřehé - ale přišla jen naběračka s vodou, ve které se knedlíky vařily. To byla prostá strava tamních vesničanů a hluboce na mě zapůsobila.

Přijel jsem do tábora mimo turnusy, a tak jsem poznal dvojnásobek kamarádů, i když životní přátele jsem získal mimo naše společenství. Němka Uršula byla v Kalsu na letním bytě s rodiči, ale přilnula k naší mezinárodní bandě, především však k Holanďanu Lenymu, který mi ji láskyplně předal, když odjížděl. Američan Carey zase cestoval se spolužáky po Evropě, a když je osud zavál do Kalsu, rádi se k nám přidružili. S Carym jsme vytvořili exotickou dvojici, protože jsme se spolu bavili rusky, pročež ostatní na nás zírali s otevřenými pusami. Jistě uznáte, že to je dobrý základ pro celoživotní přátelství.

Ledy v naší vlasti roztály na chvilku úplně a následující prázdniny jsem trávil v západním Německu. Nevím čím to je, ale když se ohlédnu zpátky, zjišťuji, že mnohem větší úspěchy než u samotných dívek, jsem zaznamenával u jejich matek. Tady to bylo naštěstí vyrovnané, i když bylo jasné, že Uršula nebude jednou své životní štěstí hledat v náruči budoucího pracujícího inteligenta zpoza železné opony, ale spočine v lůžku syna kapitalisty. Ale položili jsme dobrý základ celoživotního přátelství, do něhož jsme pak nenásilně zapojili své životní partnery i děti.

Uršulina matka Else mě měla ráda. Měl jsem pocit, že po dvou dcerách docela s povděkem přivítala syna - byť jen na hostování. Vyptávala se na mé chutě a vařila a pekla mi pomyšlení. A jednou mě dostala…

„Já vím, že vy Češi máte rádi knedlíky,” oznámila mi u stolu, „tak jsem ti je uvařila. Jenom nevím… ono to asi nebude to pravé.”

Knedlíky byly mazlavé, bez housky, bez chuti - přece jenom mouky i přísady jsou v různých zemích rozličné, kdovíjaký byl recept - přesto jsem zajásal a dlabal statečně, a nakonec kuchařku poceloval na obě tváře. Protože nejdůležitější v tu chvíli byla láska, kterou do těch knedlíků vložila.

S Carym jsme si celá léta dopisovali, později, když jsme měli děti, si k Vánocům posílali balíky s ptákovinami. A nedávno se v Praze objevil i jeho synátor Will, kterému učarovala Universita Karlova a laciné doktorandské studium. Když ho přijel navštívit mladší bratr, upekli jsme kachny a pozvali mládence na oběd. Byli jsme zvědaví, co udělají knedlíky s mladými Američany, ale potěšili nás: naložili si maso, knedlíky i zelí a cpali se, až jim za ušima lupalo. A knedlíky si ještě přidali. On ten studentský život s nekončícími těstovinami člověka vycvičí. Ovšem, všichni studenti nejsou stejní - jak o tom svědčí závěr tohoto vyprávění.

Při výběru ženy, se kterou chcete podnikat takové kousky, jako třeba plození potomků, není ani tak důležité, co v tu chvíli zrovna umí, jako to, jestli se dá vychovat. Bral jsem si ženu, která neuměla vařit a o pečení prohlásila rezolutně: „Nepočítej s tím, že budu péct! Nikdy!” Kdybych její prohlášení vzal vážně, tak bych se v tu ránu buď nervově zhroutil nebo utekl, neboť život bez povidlových buchet, dvojctihodných moravských koláčů či jablkového koláče přes celý plech jsem si představit neuměl. Já však už nebyl nezkušený zajíc, a tak mě silácké proklamace ženy nechaly klidným.

Vařit začala manželka hned - jinak bychom tu nebyli - a postupně i péct. A v čem spočívá mužova výchova ženy? Třeba v tom, že s výrazem hráče pokeru sní i pokrm, proti němuž jeho vnitřnosti nejen zuřivě protestují, ale pokoušejí se ho aktivně vrátit kuchařce, a nakonec prohlásí: „Bylo to zajímavé jídlo… jenom možná… ještě by to něco chtělo, jen nevím co…” (Samozřejmě, velice dobře to ví - jenom to nesmí vyslovit). Nebo v tom, že když zhrzená žena hodlá do koše vyhodit švestkový koláč, který má na spodku centimetr spálené černé podrážky, vezme manžel kovovou rašpli, uhlí pečlivě odstraní a koláč s chutí sní. Přes takové osudové milníky si rozumný muž vychovává domácí kuchařku.

Jedním z prvních pokrmů, které má žena uvařila, byly kynuté knedlíky plněné uzeným masem. Technologie přesně podle receptu, doba vaření též. Do hrnce vložila šest kousků, a když nadešel jejich čas, s úžasem přehlížela výsledek: dva knedlíky byly uvařené, dva syrové a dva se nenávratně rozplynuly. Beze stopy. Chlácholil jsem ji, že jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, nad kterými bádat není radno, ale nesmířila se s tím dodnes.

Postupem času však nebylo všechno tak idylické, dokonce se u nás rozpoutala i malá knedlíková válka. A mohla za ni kachna.

„Udělám k ní bramborové knedlíky,” sdělila mi žena rozhodně.

„No to tedy ne,” vyskočil jsem, protože takovou nehoráznost jsem slyšel poprvé. „Ke kachně jedině houskový!”

„U nás doma se ke kachně dělaly zásadně bramborový.”

„U vás doma se dělo víc věcí, o kterých bych radši pomlčel,” opáčil jsem, „ale U NÁS DOMA… budou teď knedlíky houskový!”

„Já nevím proč? Bramborový jsou chutnější.”

„Tak ti to vysvětlím,” povzdechl jsem si. „Protože houskový knedlík tu báječnou šťávu z kachny krásně nasaje a spolu s kopečkem zelí vyloudí v ústech pocit ráje, zatímco… po plátku bramborového knedlíku ta báječná šťáva steče a v puse máš jen pachuť rozmačkaných brambor.”

„Pche,” řekla opovržlivě, „ty máš na všechno svou teorii. Dobrá, udělám ti i houskový, abys neřekl…”

Stalo se. Dala si tu práci a stvořila pro sebe knedlíky bramborové a pro mě houskové. Snažil jsem se zapíchnout vidličku do plátku knedlíku na talíři, a když se mi to nedařilo, pohlédl jsem zamyšleně na manželku.

„KDYŽ už se u nás dělaly houskové knedlíky,” řekla důrazně, „tak takovýhle. Říkali jsme jim zahrejděné.”

„Vůbec nepochybuji, že pro výtvor, jako je tento, jste si museli vymyslet krycí název,” odvětil jsem smutně, neboť vidina chutné krmě se začínala rozplývat. „Já bych jim říkal prostě šutr. Polévat je šťávou ztrácí smysl.”

Byla to však jen malá rozmíška na té dlouhé cestě, na jejímž konci mám doma výbornou kuchařku i pekařku v jednom. A houskové knedlíky správné konzistence a chuti, i když pravidelně podávané se znechuceným výrazem.

Ale ne každého přivádějí české knedlíky do stavu blaženosti, jak se nám svěřil švédský student Carl Wootz, když na závěr svého pobytu v Česku popsal své pocity z šestitýdenní stáže v naší firmě. Nepochybuji, že ani on na svůj životní zážitek nikdy nezapomene.